Je Amulet přeceněný průměr?

RECENZE > Přistupovat ke komiksu a vlastně téměř k jakémukoliv dílu s přehnaným očekáváním, může ve výsledku způsobit, že náš výsledný dojem bude horší, než kdybychom k němu přistupovali s despektem. A Amulet je právě komiksem, o kterém by bylo nejlepší nevědět dopředu vůbec nic. Bohužel, už jen informace na předsádce Amuletu mohou čtenáři celou četbu dost pokazit.

To, že u nás Paseka vydává první dva díly série Amulet, bylo na podzim roku 2018 jenom těžko přehlédnutelným faktem. Komiksové skupiny na Facebooku i internetové stránky nakladatelství se plnily promem a obrázky, člověk měl pomalu pocit, že se jedná o komiksovou událost roku. Dočteme se, že série byla přeložena do několik jazyků, že je téměř v každé zemi velkým hitem, v Americe se několik týdnů držela na předních příčkách prodejů, že prostě TOHLE chcete mít doma za jakoukoliv cenu, protože je to nový Mijazaki, nebo, jak tvrdí obálka: „nástupce popkulturních klasik, jako jsou Star Wars, Pán prstenů, nebo série o Harrym Potterovi.“ Uf. Takhle by se přece neprezentovalo jen tak něco. Co tedy Amulet je?

Už na pár prvních stránkách lze zcela jasně rozpoznat vše, co si lze o autorovi přečíst v medailonu. Tedy, že je Kazu Kibuishi dítě narozené v Tokiu, ale vychované ve státech, kde vystudoval filmovou vědu. Film se výrazně podepsal na jeho smyslu pro záběr a střih. Mluvit v případě Amuletu o panelech jako o záběrech a o stránkách jako o scénách je naprosto na místě. Kibuishi ví, kde má kamera být, aby zabrala to nejdůležitější, ví, kdy se hodí detail a kdy je naopak nezbytný „širokoúhlý panel“. Stejně tak jistý si je sám sebou v případě dávkování děje – ví, jak náhle měnit scény, aby vzbudil napětí či vyvolal určité emoce, případně naprosto změnil tempo a tón vyprávění. Stejně tak lze vypozorovat, jak vliv japonské mangy, který je pravděpodobně nejvíce patrný v kombinování žánrových prvků (vedle robotických plyšových zajíčků, gyrokoptér a mechanických chodících domů tu máme fantasy rasy a pradávnou magii), tak vliv i západní tvorby. Ten lze spatřit hlavně v přístupu k postavám a příběhu, který působí silně seriálovým dojmem a občas budete mít pocit, že skutečně spíše sledujete americký animák, než že byste četli komiks. Kibuishi má navíc zřejmě v hlavě i poměrně konkrétní podobu příběhu, který chce vyprávět a děj nijak neškobrtá o nekoherentní prvky či překombinovanosti. Až by se chtělo říct, že se vlastně vše odehrává očekávatelně. A právě prvek očekávání a následně prvek zklamání je zásadní pro celou sérii Amuletu.

Kibuishimu se totiž mnohem víc věci při vyprávění Amuletu nedaří, než daří. Jak si je autor jistý záběrem, tak si není jistý panelem. Většinu času se příběh drží v pravoúhlých obdélnících, které vyprávění svědčí, jakmile se však naskytne akční scéna, Kibuishi jako by se cítil povinen změnit vizuál strany a bez většího rozmyslu kosí jeden panel za druhým. Stejně tak, jako je cítit, že příběh má jakýsi cíl, ke kterému se ubírá, nelze ignorovat fakt, že se jedná o narativ naprosto tuctový a často plný klišé. Hlavní hrdinka poznamenaná smrtí člena rodiny, tragický pláč na útesu, tajemná síla sloužící hlavní hrdince, která se ji pomalu učí ovládat, neohrožený sekáč, ochotný položit za protagonisty život, pradávné poselství, šílené plány, které se vydaří v poslední možnou vteřinu a lze toho najít ještě mnohem více. Samozřejmě, že nelze od základu stvořit nový způsob budování příběhu, ale autor by se měl alespoň snažit narušovat zaběhnuté postupy nebo alespoň inovovat. Kibuishi nedělá ani jedno z toho a jeho Amulet je pouhým slepencem všech klišé, které žánr dětské fantasy minimálně za posledních třicet let vyprodukoval. Ale no tak, řeknete si, je to dětský komiks. Ten by měl bavit hlavně malé a to, že baví velké, by měl být jen takový příjemný bonus. Ne, vážení. Za posledních pár let u nás vyšlo několik podobných děl, tedy v zahraničí adorovaných komiksů, které se hrdě profilovaly jako čtení pro malé i velké a se kterými je tedy možné Amulet srovnat. Jmenovitě jde o Kůstka a Hildu a zcela bez rozmýšlení bych radši své ratolesti strčil do rukou jedno z nich, než tohoto „nástupce popkulturních klasik“. Hilda i Kůstek byli totiž nejen příběhově mnohem zajímavější a hravější, ale jednoznačně i lépe výtvarně zpracovaní.

Čímž se dostáváme k hlavnímu úrazu obou prvních Amuletů. Přestože v druhé knize dochází k lehounkému zlepšení, kresba jednoduše není schopná konkurovat ani jednomu z výše jmenovaných děl. Kibuishi by jistě mohl být dobrým vypravěčem, kdyby měl k ruce schopného kreslíře, případně koloristu a sám sebe ponechal v roli pouhého scénáristy. Takhle stále dokola panel za panelem kreslí ty stejné smutné nebo vyděšené smajlíky tu na menší, tu na větší ovál, který reprezentuje obličej. Stejně tak má hlavně v prvním díle problém s vyplňováním panelů a postavy se tak často nacházejí v jakémsi neurčitém barevném vzduchoprázdnu. V druhém díle sice objevil kouzlo dvoustránkových panelů, což ho zřejmě donutilo alespoň trochu prokreslovat pozadí, zároveň však začal dvoustránku používat i v momentech, které to si to vysloveně nezaslouží. A celkově kombinace obrysů kreslených tužkou a pozadí, kresleného často zcela bez obrysových linek, vytváří neuvěřitelně ploché panely.

Pokud bych Amulet vzal do ruky a přečetl bez jakéhokoliv povědomí o jeho údajné „přelomovosti a úžasnosti“, patrně bych pokrčil rameny a řekl – slušný komiks, ale nic nového. Kdybych ho našel na DeviantArtu, jako dílo začínajícího kreslíře, asi bych i nějaké stránce tu a tam dal lajk a třeba i připsal:  „Na začátek dobré, jen tak dál.“ Když ale mám v rukou knihu, která je již několikátým autorovým počinem a mám přijmout, že z ní bude následovník Star Wars, či dokonce Pána Prstenů, nemůžu jinak, než Amulet po přečtení zklamaně zahodit, a to i s vědomím, že ani jedno ze jmenovaných děl není bez chyby. Amulet jich však má až moc – do šablon dětských příběhů nic nového nepřináší a výtvarnou podobou zaostává i za méně glorifikovanými díly. Spíš než k Harry Potterovi by se tak hodilo jej přirovnat například k W.I.T.C.H. Je možné, že podobně, jako se dříve skupinky náctiletých slečen stavěly do kroužku kolem čehokoliv, co jen trochu připomínalo srdce Kondrakaru, si bude občas někdo hrát s fialovým kamínkem na provázku. Jen těžko ale lze přijmout, že by Amulet byl dílem ovlivňujícím celé generace, které s k jeho odkazu budou hlásit v dospělosti. Proto bych radši s takovýmto přirovnáváním, a snad i s koupí samotného Amuletu, ještě chvíli počkal.

Amulet #01: Paní kamene
autor: Kazu Kibuishi
Paseka, 2018, 192 stran, 329 Kč
záznam v ComicsDB

Amulet #02: Prokletí kamene
autor: Kazu Kibuishi
Paseka, 2018, 224 stran, 329 Kč
záznam v ComicsDB





2 thoughts on “Je Amulet přeceněný průměr?”

  1. Naprosto souhlasím. Amulet je OK, ale rozhodně není originální ani přelomový.

  2. Ano, to není. ˇPřelomový neni ale ani Kůstek, ikdyž je pravda, že je moc pěkně nakreslený. Lépe než amulet, který je opravdu dost “plochý”.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *