Ztřeštěná jízda bez jasného cíle

RECENZE > Stalo se už takovou mou devízou, že mám tady na Komiksáriu často v rukou pokračování. Ačkoliv je otázkou, na kolik je přínosné recenzovat zvlášť jednotlivé díly sérií, první dva díly Ekha jsem v minulé recenzi hodnotil jako příjemný mainstream, vhodný pro všechny věkové kategorie. A mainstream by se měl sledovat, je-li pořád stejně zábavný. Je tomu tedy tak? A objevil se konečně i nějaký hlubší příběh?

Pokud jste zatím měli v rukou pouze první Ekhö, tedy New York a Paříž, a říkali jste si, co se tak z tohohle asi vyklube, můžete druhou knihu s klidným srdcem přeskočit a sáhnout rovnou po části třetí, nejlépe po povídce Tajemství Prikónů. Nepřijdete o nic víc, než o dvě oddychové detektivky a trochu fanservisu, dějová linie se nepohne o píď. Co tedy nalezneme v Tajemství Prikónů a Hluboko na jihu?

Tajemství Prikónů toho na vás vychrlí víc než dost. Dozvíte se naráz o tajných prikónských řádech a skupinách, vatikónských spiknutích, o prikónské minulosti, bude vám vysvětleno vzniknutí celého Ekha a zažijete epickou steč pevnosti. Narátorkou se opět stává Mravena, ale její myšlenkové pochody, které by nám ji (asi) měly přiblížit, se míjí účinkem. Mravena často komentuje naprosto nedůležitá místa v ději, navíc často říká věci, které čtenáře napadnou i bez ní, a její poznámky jsou tak spíše otravné a zbytečné. Naopak zlomová místa příběhů jsou ponechána bez komentáře. K čemu tedy myšlenkové panely slouží? Snad se tak Arleston zoufale snaží udržet Mravenu s Jurijem na pozici protagonistů. Protože pochází z našeho světa, měl by se s nimi čtenář ztotožnit nejsnadněji. Jak jsme si ale vysvětlili už v předchozí recenzi, toto zde nefunguje, Podrov s Draapulovou jsou od prvních chvil s Ekhem pevně srostlí a rozhodně nefigurují jako cizí elementy. Z Mraveny se navíc s každým dalším dílem stává víc a víc „holka pro všechno“, která se chová přesně tak, jak zrovna scénárista potřebuje. A její rysy se mění hned několikrát za příběh. Je zároveň hrdinská i vystrašená, cudná i svůdná, svéhlavá i nerozhodná, zodpovědná či prostě pitomá. Spolu se svým údělem, tedy přejímáním zemřelých duší, se tak skutečně stává postavou naprosto průchozí, která už může čtenáře zajímat leda pro svůj vzhled. Jurij, přestože je spíše ňouma a funguje jako komická vsuvka, si alespoň v průběhu dobrodružství uchovává svůj charakter.

První příběh třetího dílu tak působí, jako by se scénárista chtěl omluvit a říct: „Podívejte, já vím, co dělám, nejsou to jen bizarní skečovité detektivky! Mám příběh! A veliký!“ Jestli je tohle odpověď na volání fanoušků po opravdovém vývoji v příběhu, je to průšvih, protože všechno působí uspěchaně, přehnaně, spíchnuté moc horkou jehlou na to, aby to drželo pokupě. Povídka se sice tváří, že končí velkolepě, ale konec je nepřesvědčivý, a sám autor se přiznává, že chce všeho vlastně využít až někdy jindy.

Jedna možnost je, že Arleston sám sebe uvrhl do scénáristické pasti. Vymyslel si svět s tak barvitými kulisami, že jej neustále ruší od vyprávění. A jelikož se ještě jedná o svět paralelní, má nejspíš neustálé puzení ukazovat čtenářům, co všechno je tu jinak. Prikóni, to jediné skutečně zajímavé v celé sérii, jsou tak neustále odsouvání na druhou kolej. Po závažnosti prvního příběhu se Hluboko na jihu jeví jako nebetyčná pitomost, kdy náhle po záchraně světa a řádu řešíme osobní problémy jakési popové hvězdičky. Příběh o Soledad, stejně jako předchozí příběhy z Paříže, Hollywoodu či Barcelony, je jenom další bláznivou detektivkou s trochou nedůležitého erotična. Sám o sobě by mohl obstát, ale po náloži informací z přechozí povídky působí ploše a naivně.

Je tu ale možnost druhá, že všechno, co příběhu vyčítám, je vlastně záměr. Že já, čtenář, jsem očekával veliký rozsáhlý příběh, přes několik alb, který se bude postupně rozkrývat a povede Mravenu i Jurije dál a dál. Náš milý Christoph Arleston se ale zatím k Ekhu chová spíš jako k televiznímu seriálu, kde každý díl začíná nanovo, s čistým štítem a jeho cílem je pobavit a ohromit nápady, a ne posunovat příběh. Taková komiksová Futurama, která také měla pár vážnějších a narativnějších momentů, ale jinak se víceméně motala kolem toho, že Fry je zamilovaný blb tisíc let v budoucnosti. Čtenáři by tak vlastně mělo být jedno, jaké album zrovna vezme do rukou a měl by se hlavně bavit dobrodružstvími, která se dějí skupince hlavních postav. Jenže jak už jsme si řekli, Jurij je vlastně takový divadelní štěk, Mravena se mění s každým dílem a jedinou další stálicí je Sigisbert, trochu přitroublý prikón, který se kolem nich motá. A to je málo. Mezi postavami není dost nápaditých interakcí, není moc důvodů si je oblíbit ani jim fandit. Příběhy sami jsou buď příliš prostinké, nebo naopak překombinované. A těch úžasných nápadů zase není tolik. Arleston se sice snaží budovat velkou značku, zatím ale pořádně neví, jak na ni.

Barbucciho kresba je pořád parádně detailní, parádně přehnaná a úžasně barevná a zůstává tak jedním z hlavních taháků, proč Ekhö číst. Jen ta smyslnost je občas až moc samoúčelná. Ekhö pořád zůstává tím, čím bylo – občas až moc naivní, fantasticky dobrodružnou jízdou, bez silnějších příběhových kontur. Povídky jsou relativně krátké a logika zde ustupuje akci. Nabízí se ale otázka, jestli by se v Ekhu skutečně nenašel povolanější, a hlavně zajímavější protagonista, který by nás seznámil se všemi tajemstvími prikónů a celým jejich praštěným světem.

Modrá Crew #08 – Ekhö: Zrcadlový svět #5, 6
scénář: Christophe Arleston; kresba: Alessandro Barbucci
Crew, 2018, 100 stran, 249 Kč
záznam v ComicsDB

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *