Krátký Dlouhý zítřek, dlouhý Dlouhý zítřek a další postřehy

RECENZE > Jak známo, Vontové se dělili na voliče Losny, nebo Mažňáka. Podobně se komiksáci u nás dělí na čtenáře Crwe (mainstreamové řemeslo) a čtenáře Aarghu! (alternativnější umění). Takové dělení občas kulhá existencí rušivého mezistupně, průniku, třetí skupiny… „Třeba Bahňáka“, chcete-li. Komiks Dlouhý zítřek je z tohoto pohledu ukázkový „Bahňák“. Nakladatelem, paprskomety, hvězdolety a slabostí pro násilí je to jasné hájemství Crwe. Na druhou stranu třeba doslov pana Prokůpka působí dojmem, jako by ho napsal někdo z Aarghu! Taky je kniha opatřena zcela necrewním upozornění (či snad varováním/kultickým zaříkáním): „Tento text vznikl v rámci aktivit Centra pro studia komiksu Ústavu pro českou literaturu AV ČR a Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci.“ Uf!

Vždycky jsem nostalgicky toužil být kreslířem, který vypráví krátké historky a vtipy… Vymyslet vtip, to je mystérium! To přijde pán do baru… neuvěřitelné. Ani si neuvědomujeme, že vymyslet vtip je zázrak.
Moebius
Tak třeba jako já si to třeba jako uvědomuju.
Jan Samohejl

Co třeba takhle: To přijde pán do baru a povídá: „Občas napíšu recenzi na knihu, kterou jsem předtím četl. Předesílám, že se mi to stává opravdu zřídka. Dobře vím, že by se to nemělo.“ Publicista by se měl na dílo dívat s nadhledem a udržet si od něj určitý kritický odstup. Vystavení účinkům posuzované tvorby s sebou nese ztrátu nezávislosti v úsudku. Dobrá kritika se přece pozná i podle toho, že nachází v recenzovaném objektu motivy, kterých si není vědom ani autor samotného díla. Toho lze dosáhnout právě tím, že novinář posuzovaný artefakt vůbec nezná. Odpadá tak i nebezpečí tolik rozšířeného nešvaru dnešní doby, že kritiky vypadají jako by je všechny někdo napsal přes kopírák. Ale to jen opakuji banality známé z hodin slohu na základní škole.

Ovšem od hodin slohu zpět k článku
Recenzi jsem už měl skoro celou napsanou. Na základě své erudice a názvu knihy nebyl velký problém napsat obsáhlou sondu o díle. V podstatě se jednalo o zasvěcené porovnání slavného a z logiky věci nejdelšího příběhu Dlouhý zítřek („který inspiroval vizuální podobu Blade Runnera“, jak je uvedené v infu na zadní obálce knihy Dlouhý zítřek a další příběhy) s komiksem Drsná škola (kresby jeho autora „ovlivnily výtvarnou stránku filmu Blade Runner“, jak je uvedené v infu na zadní obálce knihy Drsná škola). Ale jakmile si člověk jednou ulehčí práci čtením inf na zadních obálkách, už je v pasti; už neví, kdy se čtením přestat. Text z obálky recenzovaného titulu hýřil superlativy. Lakonicky sliboval to nejlepší z toho nejlepšího v téměř kompletní podobě z celoživotní tvorby komiksové ikony. ‚A co kdyby reklamní text z výrobku byl opravdu pravdivý?‘ – napadlo mě. (Vy se smějete, ale já znám jednoho pána, jehož známému se to údajně jednou opravdu stalo!). Už jsem to nemohl vydržet. Roztrhl jsem igelitovou fólii, kniha tak přišla o další část své ceny a hlavně začala přicházet o svou vůni typickou pro nové knížky – kvůli té vůni recenze vlastně píšeme, shodli jsme se před lety s Hibim…

Ovšem od vůně zpět k článku
Abych Vás nezdržoval – v prvním momentu mě kniha dost zklamala. V mém článku ústřední příběh zabíral skoro polovinu knihy. Ve skutečnosti má ale Dlouhý(!) zítřek pouhých a směšných osm stránek. Jak to psali pánové Mazur a Danner ve své práci Komiks od roku 1968 do současnosti? ‚Moebius nastavil v díle The Long Tomorrow (Dlouhý zítřek) novou definici i pro městskou budoucnost.‘ Odpovězte si sami, zda necelými deseti stránkami lze nastavovat nějaké nové definice. Tento drobný detail mimoděk dokládá, že zmínění autoři jsou na slovo vzatí profesionálové, kteří posuzované komiksy nečtou, a tak to má být. V jiných ohledech moje recenze ťala, tak říkajíc, do živého. Například vyzdvihla přítomnost létajících aut v Dlouhém zítřku. Přece poetika filmu Blade Runner do značné míry stojí na vznášejících se osobních vozech, což zcela postrádám u jinak dokonalé Drsné školy.

Tolik k první osmistránkové povídce, už nám podle obsahu na začátku svazku chybí jen šest povídek na více než dvou stech zbylých stranách. Ale ne – na straně 58 je další obsah, tentokrát s dvanácti dalšími povídkami a na straně 110 přichází další seznam následujících příběhů… Koukám na závěr sborníku, ale po očekávaném centrálním obsahu všech různě poschovávaných dílčích obsahů ani stopy.

Ovšem od obsahů zpět k článku
Opravdu se chceme tímto tempem trmácet zbylých pětatřicet povídek? Vězte, že jsou dobré: ať už jsou krátké nebo ještě kratší, se slovy nebo beze slov, surrealistické nebo přímo dada. Jedině se mi moc nelíbila epizodka „Připraven na to intervjůůů?“ – já tyhle sebestředný exhibice nemám moc rád. Všechny miniatury mají společné to, že s Moebiem nikdy moc nevíte, na čem jste. Někdy jsem se těšil, jak bude vyprávění pokračovat, otočil jsem list a zjistil, že rozehrané dobrodružství už skončilo. Nebo jsem vnitřně cítil, že story skončilo otevřeným koncem, otočil stránku a děj pokračoval dál. Občas jde o brilantní torza, která zkoumají, zda příběh musí mít začátek, konec, pointu, smysl… něco, a co to něco je. Když se odhlédne od množství slovních, vizuálních nebo situačních vtipů, nejde si nevšimnout, že ty povídky jsou vlastně depresivní, končí špatně, jsou zneklidňující. Do toho Moebius mění styly své kresby. Žánrově by se většina sborníku dala zahrnout pod vědeckou fantastiku nebo fantasy, ale umělec se nebojí experimentovat a formu parodizovat do té míry, až čtenáře přepadá skoro kacířská otázka, zda měl to sci-fi opravdu rád. Až díky recenzovanému sborníku dokážu ještě více docenit Moebiúv kratší svazek Arzach, vydaný v edici MDEK v roce 2012, protože Dlouhý zítřek a další příběhy přináší dík většímu množství materiálu lepší vhled do tvorby Jeana Girauda alias Moebia. Kdyby mi někdo řekl, že Dlouhý zítřek a další povídky mají dvojnásobnou délku oproti skutečnosti, věřil bych mu. Natolik pestrý a výživný tenhle díl edice MDEK je.

Ovšem od recenze zpět ke komiksu
Jsem u konce recenze, tak mi dovolte předat slovo jedné z oněch nezmíněných povídek. Ukázka je o Moebiových oblíbených tématech cesty a pochybností ze strany 128. Úryvkem jsem si dodával kuráž, když jsem začal psát první slova tohoto textu.

Mistr Coom: Jsme u konce cesty! Cítit spirální vlny! Hmm! Ne ideální pro exotická karbonská mutace.
Spolucestující mistra Cooma: Mistře Coome, začínám vážně pochybovat o úspěchu naší akce.
Mistr Coom: Hlavně nenechat ďábel – pochyba rozežrat síla! Vše dobře utěsnit!

Tento text možná vznikl v rámci aktivit Centra pro studia komiksu Ústavu pro českou literaturu AV ČR a Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci.

Dlouhý zítřek a další příběhy
autor: Moebius
Crew, 2018, 220 stran, 589 Kč / 849 Kč
záznam v ComicsDB

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *