Temný přízrak z Paříže

fantomas_uvod

RECENZE >Ale hned vzápětí můj zrak padl na obálky řady o Fantomasovi, které mi vyprávěly o Pendu de Londres, Červené vose nebo Konopné kravatě a ukrývaly temná dobrodružství plná honiček po pařížských stokách, dívek vstávajících z hrobů, rozčtvrcených těl, useknutých hlav a postavu krále zločinu ve fraku, jenž byl vždy připraven probudit svým pohrdlivým smíchem k životu noční podzemní Paříž a ovládnout ji.” (Umberto Eco: Tajemný plamen královny Loany)

Pomocí starých dětských knížek, sešitů dobrodružného čtiva a komiksů hledá antikvář Yambo svou vlastní identitu, na níž se nemůže rozpomenout. Yambo, vlastně alter ego samotného Umberta Eca, neopomene uvést při literární pochůzce „své“ minulosti i ošuntělé svazky temných příhod mistra zla Fantomase a tím se zařadit k jeho čtenářům a nostalgikům.

A není to jen Eco, kdo se k němu hlásí. Mezi ty, kteří se nechali už v době Fantomasova zrození uhranout jeho zločineckými eskapádami, patřili francouzští surrealisté, včetně básníků Guillauma Apollinaira, Philippa Soupaulta nebo Jeana Cocteaua. Apollinaire dokonce založil francouzskou Společnost přátel Fantomase. Další surrealistický básník Robert Desnos vytvořil pro rozhlas pásmo Fantomas (1933) Z obdivu k Fantomasovi se dokonce vyznal i Pablo Picasso. Věhlas mistra zločinu neminul ani českou kotlinu, kde se mu Josef Čapek věnoval v próze a vytvořil několik obrazů i grafik. Před pěti lety vydražili v Sotheby’s jeho oboustranný obraz Námořník a Fantomas (1917-1920) za téměř třináct milionů korun. Ovšem mezi jeho největší obdivovatele a zbožňovatele patřil belgický surrealistický malíř René Magritte (1898-1967). Ve svém díle se pokoušel vyvolat v mysli diváků stejný pocit tajemství a neuchopitelnosti, který jej provázel v dětství, když chodil na němé filmy s tímto hrdinou. „Magii malování vděčím za jedinečnou možnost „přeskupovat“ své dětské zážitky,“ prohlásil Magritte. Jeho nejčitelnější poctou Fantomasovi je obraz Return of the Flame (1943), jenž je variací první románové obálky. V Magrittových obrazech lze rovněž najít pečlivě dávkovanou kombinaci tajemna a neuchopitelnosti, s prvky až psychické agrese, obsažených v příbězích Fantomase.

Zlo nad městem
Černá silueta přízraku se stínem na obloze shlíží svýma bílýma reflektorovýma očima na noční část Paříže, která mu leží u nohou v podobě mostu přes Seinu a nábřežních domů. Odstíny oranžové, červenohnědé a zelené evokují určitou pochmurnost, nebezpečí a pocit neznáma. Zároveň také dobu belle époque, symbolizovanou pro Paříž a koneckonců taky pro nás Čechy podlouhlými reklamními a divadelními plakáty Alfonse Muchy. Ostatně, v těchto ponurých a podzimně zbarvených tónech je laděn celý komiks (uvnitř je barevné spektrum rozšířené ještě o žlutou), na jehož deskách se kresba vyskytuje. Výrazně a na první pohled je tak jasně napovězena atmosféra příběhu Fantomas se zlobí (La colère de Fantômas), který v těchto dnech vydalo nakladatelství Meander v edici Pro Emu (svazek č. 33) ve velkém formátu (315×240 mm). Rozměry dokonce o něco málo milimetrů převyšují původní francouzské vydání u Dargauda (2013-15), což je zjištění příjemně překvapující. Celý svazek v sobě zahrnuje tři alba (Popraviště, Všechno zlato Paříže a Se smrtí o závod) plus krátký prolog a rychlý sled vzniku všech alb ve Francii, umocnilo ještě rychlejší vydání jejich integrálu v Meandru, včetně skvělého (jak jinak) překladu Richarda Podaného.

Scénář této uzavřené trilogie napsal Olivier Bocquet a do kreseb jej převedla Julie Rocheleauová. Bocquetovi se podařilo odvést výbornou práci, která pokračuje v původním duchu i tradici pojetí Fantomase coby nelítostného zlosyna, jdoucího bezohledně za svým cílem. Excelentní je výtvarné zpracování, kde si kreslířka zvolila styl karikaturních postav a tváří v kombinaci s převážně reálným pozadím, hlavně architekturou, kde znalci města nad Seinou snadno poznají její mnohé typické urbanistické enklávy. Vždyť celý příběh se odehrává v Paříži. Výrazným znakem je barevnost, která je v první řadě zvolena tak, aby podtrhla atmosféru i dobu příběhu a dodala komiksu tu vhodnou náladu. Rocheleauová také barevně vyjádřila přítomnost Fantomase v ději na černých stránkách a jeho promluvy černými bublinami s bílým písmem. Na vysvětlení se ještě nabízí jedna varianta autorčina výtvarného sdělení, že totiž Fantomasova existence je jakýsi fotografický negativ k životu normálních lidí, včetně jeho chápání morálky.

K obsahu lze jen říct to, že se drží mustru původních příběhů a kdo má rád tento rychlý mix naivních nápadů, (ne)překvapujících okamžiků, (ne)čekaných zvratů, morbidních situací, šílených nápadů i ušlechtilých projevů morálky, nechť po knize rychle šáhne. Určitě si přijde na své. Milovníci humoru, suché logiky a forenzních postupů řešení záhad a nepochopitelna, nechť nechají být. Ale něco přece jen prozradím, název druhé části symbolizuje to, oč tu běží. A ještě něco, konec naznačuje, že to určitě nemusí být definitivní konec.

Kde a jak to začalo
Fantomasovo zjevení se na poli triviální literatury nebylo samovolné. Předcházela jej celá plejáda dalších obdobných hrdinů, kteří se narodili z takzvaného gotického románu. Za nejvýznamnějšího rodiče lze považovat Rocambola (1857), jehož příběhy sepsal francouzský spisovatel Pierre Alexis Ponson du Terrail. Staršího bratra měl zase v geniálním lupiči-gentlemanovi Arsenu Lupinovi. Na svět jej přivedl Maurice Leblanc nejdříve časopisecky (1905), poté knižně (1907). Druhá půle 19. a ještě začátek 20. století byl vůbec ve znamení hrdinů, kteří stáli na temné straně a fascinovali miliony čtenářů týdenních sešitků svými krvavými a ponurými historkami. Ale to už začali iniciativu přebírat muži zákona (Sherlock Holmes, Nick Carter, Léon Clifton, později třeba Tom Shark) a miska vah oblíbenosti se převážila v jejich prospěch. Několik výjimek však zůstalo a jednou z nich byl právě Fantomas.

Tohoto mistra převleků a různých tváří stvořili dva francouzští novináři, Marcel Allain (1885-1969) a Pierre Souvestre (1874-1914). O Fantomasovi spolu sepsali v letech 1911 až 1913 dvaatřicet románů, vycházejících s měsíční periodicitou. Téměř současně vznikla francouzská série pěti němých filmů (1913-14) režiséra Louise Feuillada, na které pak postupně navazovaly další filmové i televizní snímky různé kvality i pojetí. Nám patrně nejvíce utkvělo v paměti trio filmů z let 1964-67, hlavně díky častým televizním reprízám, kde si roli Fantomase a novináře Fandora střihnul Jean Marais a jeho pronásledovatele Juva zase Louis de Funès. Tato fantomasovská série sice slavila v evropských kinosálech kasovní úspěchy, ale změnila a posunula charakter příběhů komediálním směrem.

Po Souvestrově smrti se Allain rozhodl pokračovat v psaní románů a vytvořil dalších jedenáct dílů (1925-63). K českému čtenáři se Fantomas prvně dostal díky nakladateli Janu Fromkovi v deseti knihách v poměrně krátkém období dvou let (1929-30). Dnes jsou vyhledávány a ceněny zejména kvůli surrealistickým obálkám Jindřicha Štýrského. Pak následovala víc jak čtyřicetiletá přestávka a temná linka z Paříže byla obnovena sbírkou Třikrát Fantomas (Odeon 1971). Na reedici si tato knížka počkala rovných dvacet let a posledním zjevením se Fantomase v české knižní produkci byl titul Fantomas kontra Juve (XYZ 2010).

Maskovaný mistr zločinu k nám ovšem pronikl i v dobách normalizace díky scenáristickému géniu Miloše Macourka a Václava Vorlíčka, kteří jej propašovali do svého televizního seriálového majstrštyku Arabela (1980) a později do pokračování Arabela se vrací (1993-94). Tady dokonce stojí Fantomas na straně dobra a pomáhá zachraňovat Říši pohádek. Na Slovensku zase hostoval v komiksové sérii Pavla Moravčíka Kamko a Kamka (1976-78) dětského týdeníku Kamarát.

Postava Fantomase se během let stala značkovým archetypem a tak není divu, že si ji vypůjčili do svých děl různí autoři. O těchto souvislostech, historii a jiném pojednává zasvěcená předmluva Pavla Kořínka a Martina Foreta. Opět musím zdůraznit potřebu takovýchto textových částí u komiksových publikací a je jen dobré, že se toho Meander drží. Kéž by ještě text napříště doprovázel příslušný obrazový materiál.

Vůně spadaného listí
Při čtení této publikace jsem se nemohl zbavit pocitu jakéhosi zmaru, určité momentální bezvýchodnosti a smutku v kombinaci s krásou a nadějí, že vše dopadne nakonec dobře (a stejně nedopadlo). A pak jsem si uvědomil, že tyhle protichůdnosti ve mně vyvolalo barevné ladění celého komiksu. Přirovnal bych ho k chůzi v podzimním lese nebo městském či lázeňském parku, v záplavě opadaného barevného listí, které šustí a křupe pod našimi kroky. Nádhera i zánik.

Apel na nostalgii, balancování na hranici kýče, pulpu a detektivky, symboly šestákových románů, retro, jasné hranice černého a bílého, i tak je možné charakterizovat tento komiks. Nesmíme zapomínat, že ve Francii byla (a pořád je) fantomasovská legenda velmi populární a hlavně kontinuální, k čemuž u nás přes všechny vazby přece jen nedošlo. Přesto díky reprintům několika příběhů a hlavně trojici filmů z šedesátých let je povědomím dobré zábavy. A tu si myslím, že tato komiksová publikace rozhodně přináší.

P.S.: Fantomas se zlobí, zní název této publikace, já bych se ale vůbec nezlobil, kdyby nakladatelství Meander sáhlo častěji do frankofonního BDéčka a vytáhlo z něj podobné perly dobrodružného a zábavného čtení. Fantomas a dvě publikace Sherlock jsou důkazem, že je z čeho vybírat.

Fantomas se zlobí
scénář: Olivier Bocquet, kresba: Julie Rocheleauová
Meander, 2016, 173 stran, 698 Kč
záznam v ComicsDB

fantomas_obal_thumb

f1_thumb

f2_thumb

f3_thumb

2 komentáře u „Temný přízrak z Paříže“

  1. Výborná recenze – díky! Nicméně mám pocit, že Vorlíček u “svého” Fantomase vycházel z nějakého německého seriálu. Je o něm tuším zmínka i ve filmu “Lucie, postrach ulice”.

  2. Koupeno a velká spokojenost. Líbí se mi, že v nakladatelství Meander neskrblí
    a servíruje nám Fantomase ve formátu, jaký si zaslouží. Jinak se ve Francii natáčí
    nový Fantomas, který tomu filmovému snad trochu napraví reputaci, v hlavních rolích
    Jean Reno a Vincent Cassel.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *