Mám nápadů na dalších sto let, říká Aleš Kot

ROZHOVOR > U příležitosti vydání komiksu Zero: Krize přinášíme rozhovor s Alešem Kotem, který vyšel v kulturním čtrnáctideníku A2 12/2014.

Kot se rozhovořil o současných Spojených státech, Hollywoodu i svém životě před komiksovým debutem. “Pokud něco chci, musím věřit, že to dokážu, a pracovat na tom. A pak se to často opravdu stane,” říká osmadvacetiletý autor, který současnou kariéru bere jako nadějný začátek dlouhé cesty.

Jak vypadá typický pracovní den profesionálního komiksového scenáristy?

Mám denní rytmus, který se snažím udržovat. První věc je, že si do diáře zapíšu sny. Pak obvykle cvičím, dám si kvalitní snídani, zelený čaj, a potom čtyři hodiny píšu a hodinu se zabývám maily. Ideálně se snažím skončit okolo třetí, udělat si volno a číst si, případně si zaběhám, jdu ven, do kina, na výlet – cokoli chci. Večer si někdy zamedituju. Samozřejmě je velká výhoda, že jsem naprostým pánem svého času.

Do Los Angeles jsi jel vyloženě za komiksovou kariérou?

Neberu to tak, že bych jel za kariérou. Chtěl jsem dělat komiksy, chtěl jsem, aby mě uživily a abych je mohl dělal přesně tak, jak chci já. Začal jsem na tom pracovat ještě v Česku, psal jsem každý den. Asi po tři čtvrtě roce jsem napsal první grafický román, který nevyšel a nikdy nevyjde. Pro mě bylo hlavně důležité předsevzetí, že napíšu patnáct stran týdně, což znamená šedesát stran měsíčně. A to jsou tři měsíční komiksy. Jakmile jsem tohle dokázal a zjistil, že to v pohodě zvládám, bylo jednoduché získat větší sebevědomí, protože jsem si ověřil, že na to mám. Zároveň jsem potkal holku, která žila v L. A., zamilovali jsme se…

A pak jste se vzali…

Poznali jsme se přes diskusní fórum slavného komiksového scenáristy Warrena Ellise. Jel jsem za ní na pár měsíců do L. A. s tím, že uvidíme, co a jak. Pak jsme se rozhodli, že chceme být spolu, takže jsme se vzali, protože nám to přišlo jednodušší než pořád cestovat tam a zpátky. Bylo sice těžké odjet s tisícem dolarů a žádnou jistotou, ale věděl jsem, že v L. A. je dobré prostředí pro tvorbu komiksů.

Čím ses živil, než uspěl tvůj debut Wild Children?

Když jsem dostal zelenou kartu, chvilku jsem dělal asistenta veterináře a chvilku jsem pracoval ve smoke shopu. Pak jsem nastoupil do magazínu Coilhouse, který spoluzaložila moje dnes už bývalá žena, a zároveň jsem pracoval jako account executive pro velkou společnost, která distribuovala časopisy všude po světě. Pro Coilhouse jsem dělal rozhovory – třeba s Grantem Morrisonem, Paulem Popem, Clivem Barkerem. Mám pocit, že Wild Children už jsem v té době měl minimálně v poznámkách, ale scénář jsem přepisoval tak čtyřikrát nebo pětkrát, než jsem dospěl k tomu, co nakonec vyšlo.

Jaké to bylo, dělat rozhovor s Morrisonem? V té době jsi za sebou ještě neměl ani Wild Children a on byl jedním z tvých vzorů…

Nikdy jsem neměl iluze, že někdo, od herců po prezidenty nebo astronauty, je něco víc nebo míň než já nebo kdokoli jiný. Jedna z nejlepších rad, jakou jsem kdy od své mámy dostal, byla: „Nad nikoho se nepovyšuj a před nikým se neponižuj.“

Kdy sis řekl, že scénář Wild Children už uzrál?

Připravoval jsem si zároveň víc věcí. Věřil jsem si čím dál víc a začal jsem kontaktovat jen lidi, se kterými jsem opravdu chtěl dělat. Profíci se mnou začali spolupracovat, i když jsem neměl žádné jméno a nic vydaného. Takhle to šlo asi dva roky, to bylo mezi lety 2009 a 2011. Pak jsem v Seattlu na komiksovém festivalu potkal Erika Stephensona z Image Comics, který už viděl pár mých věcí. Vybral dva projekty, které mi rovnou schválil. Wild Children jsem zvolil jako první věc, i když jsem tehdy neměl kreslíře. Shodou okolností jsem na stejném conu potkal také Rileyho Rossma a okamžitě jsme se do toho pustili. S jinými plány to šlo nahoru dolů, protože jsem si vybral kreslíře, kteří se mnou nesouzněli, případně je přetáhli jinam, třeba Chris Burnham šel dělat řadu Batman a Robin, Tyler Crook šel k Ú.P.V.O. Aspoň jsem ale poznal, že jsem na dobré stopě.

Zajímáš se vůbec ještě o dění v Česku?

Jasně. Přijde mi zajímavé, jak je jednoduché zkorumpovat systém natolik, že se někdo jako Babiš dostane do vlády. Občas mám pocit, že Česku vládnou korupce a klientelismus, ale věřím, že tomu tak nemusí být. Bezbřehá adorace kapitalistického snu naplněná dojmem, že „takhle se prostě dělá byznys“, je jen jednou z životních možností, kterou si lidé mohou vybrat. A je jen na nich, jestli si zvolí cestu, kterou jim někdo jiný nalajnuje, nebo takovou, kterou si spoluvytvoří bez lži a nenávisti.

Jak na tebe působí, když se vracíš do rodného Ostravska? Je to domov?

Domov je pro mě kdekoli, kde se cítím dobře. Máma žije v Itálii, táta v Bohumíně u Ostravy. I Ostrava má svoje krásy, lesy, velmi unikátní syrovost. Ale vidím taky neskutečně znečištěné ovzduší, vybaví se mi nekvalitní školství, vidím vysokou nezaměstnanost. Jsem rád, když se tam občas na chvíli vrátím, ale žít bych tam nechtěl.

Máma žila i v Indii. Jistá multikulturnost se do tvých komiksů promítá, je vidět, že nepíšeš jen pro Američany.

Rodiče mě hlavně vedli k tomu, že můžu být, čím budu chtít, a vždy se snažili dát mi to nejlepší po emoční i materiální stránce. Od první třídy mě dali do jazykové školy. Vždycky mě hodně podporovali, i když měli své problémy, co se týče výchovy nebo komunikace. Hodně jsme cestovali, odmala jsem díky nim četl všechno možné. Nedělalo jim problém koupit mi Pratchetta nebo Kinga, když mi bylo sedm nebo osm. Clivea Barkera jsem četl, když mi bylo asi deset. Ale vybíral jsem si sám, tehdy jsem četl třeba Score, kde jsem sledoval i kulturní tipy články o muzice nebo komiksech. Rodiče mě zkrátka podporovali v tom, abych byl zvědavý.

Jaké jsi měl a máš další inspirace?

Inspiruje mě naprosto všechno. Dlouhodobě je to například Carl Gustav Jung, David Cronenberg, Noam Chomsky, David Lynch, Stanley Kubrick, psychologie, biologie, vesmír, věda všeobecně. Cokoli, co se děje ve světě – žijeme v neskutečně zajímavých, komplexních časech. Politika, glitch art, matematika, jazykověda, programování, všechno vstřebávám. Obklopuju se lidmi, kteří vědí víc než já nebo mají jinou životní cestu a můžeme se navzájem obohatit. Každý životní moment je naprosto unikátní. K tomu, že jsem si to uvědomil, mi pomohlo cestování, čtení, zodpovědné užívání psychotropních látek a praktikování každodenní empatie ke všem bytostem.

Když odmyslíš politiku, jak se tobě konkrétně žije ve Spojených státech?

Ale já si politiku odmýšlet nechci! Prostupuje každou částí života. Jinak se žije ve státě, kde někdo může přes mobil desetkrát denně kontrolovat vaši lokaci, a jinak ve státě, jehož vládě se dá věřit. To, čemu by se v minulosti říkalo paranoia, je dneska v USA zcela na místě, ale tak je tomu i jinde ve světě. V určitém smyslu se hranice ve světě skutečně boří. Uvědomuji si různé paradoxy, různé protiklady ve společnosti i v sobě. Žiju třeba v jedné z nejhezčích částí Brooklynu, pár bloků ode mne bydlí herec Patrick Stewart… Když vyjdu na střechu, vidím většinu New Yorku. Přitom politicky a ideologicky jsou USA ve stadiu rozpadu, ovšem i tento rozpad má v sobě nové možnosti, které mě velmi zajímají.

Co ti na Americe vadí?

Je toho celkem dost. Nelíbí se mi, že moje daně jdou na podporu zbytečných válek, vězeňského systému, který se stále nafukuje, místo toho, aby lidem pomáhal. Podívejte se na Finsko nebo Švédsko, tam zavírají věznice, protože nemají vězně. V Americe je to průmysl, vězni vyrábějí v továrnách neprůstřelné vesty nebo kulky a pak jedou zpátky do věznice. Další věc je, že americká vláda je teď v podstatě zločinné spolčení. Čím dál víc se stahují smyčky kolem lidí, kteří nějakým způsobem nevyhovují vládnímu aparátu. Známý je případ Michaela Hastingse, reportéra Rolling Stoneu, který se loni v létě zabil při autohavárii. Vláda nechala jeho tělo spálit bez vědomí rodiny… Jeden z jeho článků vedl k rezignaci generála Stanleyho McChrystala a před smrtí chystal kauzu o současném řediteli CIA Johnu O. Brennanovi.

Podílel ses na komiksovém sborníku Occupy Comics. Co ti imponuje na hnutí Occupy?

Podněcuje základní lidskou sounáležitost a solidaritu. Ukázalo, že i když se v současnosti rozpadá kapitalistický systém, neznamená to konec světa – naopak budeme schopni spolupracovat úplně jinak než dosud. Mluví se o tom, že iniciativa Occupy prohrála, protože nezrealizovala všechny věci, které chtěla, ale tak to vůbec není. To, že si člověk dá nějaký úkol, neznamená, že ho musí hned splnit, ale že za ním půjde co nejdál. Před Occupy třeba nebyl ve slovníku výraz „99 procent a 1 procento“, označující ekonomickou sílu hrstky mocných. Teď už je to běžný pojem v rozhovoru v kavárně stejně jako ve Wall Street Journalu.

Occupy mimo jiné vystupuje proti obřím korporacím. Ty přitom pracuješ pro vydavatelství Marvel, které spadá pod společnost Disney. Může se to zdát jako pokrytectví…

To je přesně jeden z paradoxů, o kterých mluvím. Jde to hlouběji – pracuju na Applu, což znamená, že svými penězi podporuju nechutné pracovní podmínky v Asii. Objednávám věci přes Amazon, což znamená to samé i v jiných částech světa. Můj život je protkán korporacemi tak důkladně, že proces odmotávání a vytváření nového systému může zabrat roky i dekády. Stále si v sobě přebírám, co přesně je další správný krok. Tvrdit, že mám všechny otázky a odpovědi, i co se mě samotného týče, by byla lež. V hrubých obrysech ale vím, k čemu směřuju.

Producenti projevili zájem o televizní adaptaci Zero, takže píšeš pilot…

Už v roce 2011 jsem pracoval na scénáři pro jednoho hollywoodského režiséra, kterého nemůžu oficiálně jmenovat. Nakonec to nedošlo do finále, ale to je v Hollywoodu celkem běžné. Dostaneš předem velmi dobře zaplaceno s tím, že to třeba nikdy nevyjde, ale když odvedeš kvalitní práci, tak se ti to vrátí. Momentálně je tu možnost udělat Zero jako seriál pro několik velkých společností. Pilot a první sezona by se daly prodat za spoustu peněz, ale pokud bych neměl finální slovo, tak to neprodám. Jednak to nepotřebuju k životu, jednak nechci, aby to bylo zneužito a šlo to proti původnímu smyslu příběhu. Ale pokud najdu správné spolupracovníky a dostanu za to dobře zaplaceno, tak jsem otevřený naprosto všemu, ať už jde o film, komiksy nebo média, která dneska ještě ani nejsou pořádně vyvinutá.

Co obecně soudíš o trendu převádění komiksů do televizní nebo filmové podoby?

Na něco se rád podívám, ale pochybuju, že mezi mými oblíbenými filmy za poslední dva roky je něco podle komiksu. Taky nemám pocit méněcennosti, který se ve světě komiksu může objevit. Lidé mají pocit, že když se podle jejich komiksu udělá film, tak jim to dodává kredibilitu, což mi přijde scestné. Pokud něco chci jako komiks, udělám komiks, pokud chci film, udělám film. Samozřejmě se nebráním tomu, že někdo koupí práva na moje věci, ale nestavím si na tom sebevědomí.

První projekt pro Marvel, komiks Secret Avengers, jsi psal s Nickem Spencerem, který také vzešel z líhně Image. Měl ve tvém přestupu prsty?

Občas jsme se spolu bavili, líbily se mu moje věci. Ozval se s tím, že startuje řadu Avengers World, takže by se mnou na Secret Avengers rád spolupracoval. Vymysleli jsme společně poslední příběh, scénáře jsem pak napsal sám. Po prvních třech číslech mi Nick nabídl, jestli nechci převzít v březnu obnovení série.

Tvým kolegou u Secret Avengers je Michael Walsh, který kreslil první sešit Zero. Spolupracuješ často s lidmi, kteří jsou ti blízcí?

Jsem vybíravý. Chci dělat komiksy, které bych sám měl důvod číst a kupovat je. Kreslíř musí tyhle standardy splňovat.

Zero bude mít třicet až čtyřicet sešitů a každý má kreslit jiný člověk. Najdeš vůbec tolik vhodných spolupracovníků?

Možná, že v půlce už to přebere jeden člověk, protože se série určitým způsobem zlomí a bude dávat větší smysl jeden kreslíř. Každopádně mám vytipovaných ještě asi jedenáct, dvanáct lidí.

Ve třetím sešitě mě zaujala bílá strana – hrdina prochází teleportem. Je to jen bílá strana se sugestivním popisem toho, co Zero cítí při průchodu. Inspiroval tě nějaký zážitek s látkami rozšiřujícími vědomí?

To vzniklo úplně jednoduše. Procházel jsem si ten díl a poslal jsem ho kamarádovi, který taky píše. Zeptal se mě, jestli má být poslední strana vážně nalevo místo napravo… Tak mu říkám, že nemá. Uvědomil jsem si, že jsem špatně spočítal stránky. Musel jsem jednu přidat, ale to by se zase nestihlo nakreslit. Vzniklo to z nutnosti, aby to vůbec fungovalo.

Ale výsledek je přitom skvělý. Zero vejde do portálu a drží se za ruku s kolegyní, následuje bílá strana. Pak člověk otočí na další stránku a zjistí, že Zero při výstupu už drží jenom ruku… Bílá strana zpomalí děj a umocní šok.

Tak super. Ono to nakonec není bez záměru, ale spíš v tom smyslu, že jsem akceptoval chaos. O tomhle píše Nicholas Taleb v knize Černá labuť. Jsou věci, které nemůžeme předvídat, ale když se stanou, tak s nimi můžeme pracovat. Z chyby lze udělat výhodu.

Proč jsi loni v létě předčasně opustil sérii Suicide Squad a tím i společnost DC Comics?

Můj editor stál za mnou, ale lidé z vedení chtěli u série někoho jiného, s kým už v minulosti spolupracovali. Buď jsem z toho mohl udělat problém, anebo to použít ve svůj prospěch. Nakonec jsem napsal přesně to, co jsem chtěl, a dostal jsem díky tomu tolik nabídek, že jsem minimálně polovinu musel odmítnout.

V té době se s DC Comics nerozešel v dobrém ani J. H. Williams III, který nemohl uzavřít Batwoman podle svých plánů. A to ji psal dva roky.

Management DC podle mě není momentálně zrovna ideální. Stačí mi, co jsem viděl u sebe a u svých přátel. Těsně po zkušenosti se Suicide Squad jsem při jednom rozhovoru řekl svému editorovi, ať druhý den nechodí do práce, protože to tam hodlám zapálit. Nastala desetisekundová pauza – zdálo se mu, že to myslím vážně.

Ovlivní to nějak příběh s Batmanem, který už jsi napsal a odevzdal?

Pravděpodobně nikdy nevyjde. Což je v pořádku. DC je z dlouhodobého hlediska nakloněné spolupráci a já taky. Záleží jen na správném projektu, týmu a kontraktu.

O čem tvůj Batman byl?

Rozvíjel jeden ze základních příběhů Batmana – tedy Rok jedna od Franka Millera a Davida Mazzucchelliho. Šlo o den v práci Batmana a Jima Gordona a o Batmanovo zjištění, že potřebuje křídla.

Zajímá se konkurenční Marvel o své autory, nebo prostě jen odevzdáš práci na klíč?

Do redakce Marvelu docházím jednou za dva nebo za tři týdny. Jinak záleží na každém člověku, jaké má podmínky. Brian Michael Bendis vyprávěl, že když byla jeho manželka vážně nemocná, Marvel mu odložil na několik týdnů všechny série, aby mohl být s ní. Tak by to podle mě mělo fungovat. Sám se vždycky snažím budovat pracovní vztahy tak, aby zároveň byly kamarádské. Kolegové musí být féroví, jinak to nemá cenu. Celkově v Marvelu cítím velkou podporu.

Jaké jsou největší rozdíly mezi rodinnějším Image a korporátním Marvelem?

U Image mám poslední slovo, vybírám si všechno od papíru po spolupracovníky a vydavatele beru jako kamaráda. Marvel je obrovská korporace, navíc vlastněná Disneym. Funguje na principu franšíz, zatímco Image chce hlavně kvalitní komiksy. A když se na ně nabalí něco dalšího, je to nadstavba. U Image jde většina peněz zpět umělcům – a ne do nadnárodní korporace. Je to jednoznačně můj domov, protože chci mít stoprocentní kontrolu nad tím, co dělám.

Dá se psaním komiksů uživit?

Ano, psaním komiksů se živím naprosto bez problémů. Mám velmi nadstandardní životní úroveň.

Máš rozdělané série Zero, Secret Avengers, připravuješ projekty pro Image a chystáš grafický román. Jaké to je, nosit neustále v hlavě tolik příběhů a postav?

Pomohlo mi, že jsem mezi šestnácti a dvaceti běžně bral psychedelika a hrál jsem si se změněnými stavy vědomí, poslouchal alternativní hudbu, četl všechno možné a snažil se nemít žádné bariéry kromě těch, které jsem si postavil sám. Snažil jsem se rozšířit si tak vnímání. Určité látky vám změní chemii v mozku a já postupem času tu chemii začal měnit i jinak. Skrze meditaci, stravu, cvičení a podobně. Dostal jsem se tak k tomu, že pokud něco chci, musím věřit, že to dokážu, a pracovat na tom. A pak se to často opravdu stane.

Nebojíš se, že si budeš postupem času vykrádat nápady, třeba mezi Zero a Secret Avengers?

Ta možnost tu je, ale záleží na tom, co si daný příběh žádá. Jsem si jistý sám sebou a tím, že budu mít dostatek nápadů po zbytek života. Nepřemýšlím nad tím, co se stane, když nápady dojdou a budu mít půl roku blok. Nápadů mám dost na dalších sto let.

9 komentářů u „Mám nápadů na dalších sto let, říká Aleš Kot“

  1. Borec, fakt držím palce :) Dík za rozhovor, super čtení.

  2. Kdo slyšel Aleše mluvit na Crweconu určitě ví, že ten kluk to má v hlavě hooodně srovnaný. Respekt.

  3. Chacha to je vtipný v kontrastu s Ledeckým, kterej nedokázal nic a má ego až k oblakům a tady Aleš Kot, co má “nadstandardní životní úroveň” a je normální člověk při zemi… nojo, klasika, ti, co skutečně něco dokázali se nemaj potřebu vytahovat :)

    Já ZERO četl až teď a je to teda super, až mě mrzí, že jsem si ho nenechal letos podepsat.

  4. Přesně tak, tenhle kluk to má v hlavě naprosto srovnané. Do Zera jsem chtěl jít až v novém roce, ale tenhle rozhovor mě donutil udělat objednávku hned, protože jsem prostě zvědavý a natěšený. Držím Alešovi palce, ať se mu daří a hlavně ať zůstane dál takhle fajn skromný. Palec nahoru!

  5. Pán rostlin: Ano, je pouze otazkou casu, nez lid vytrhne moc z rukou oligarchie a ukaze svou mocnou pest. Je naprosto neuveritelne a svedci to o blbosti naseho naroda, ze oteze drzi bastardi jako Bakala, Babis a mysticky Kellner, ktereho nikdo niky nevidel. Pak se konecne dockame videii, jako je poprava Sadama a utyrani Kadafiho. REVOLUCE !!! REVOLUCE !!! REVOLUCE !!! 25 vyroci prevratu v rezii made in USA, bude krasny duvod, je zde uzsana paralela s rokem 1968. REVOLUCE !!!

  6. Krakene,
    netahejte sem furt politiku,toto je komiksovy web.Marek sx

  7. Marek SX: trocha jsem prehanel, asi muj humor kazdemu nesedne. Nicmene soudruhy jste sem zatahl ve vasem manipulacnim clanku s Vycitalem. Jinak moc pekny rozhovor a kluk to ma v hlave opravdu srovnane, coz nic nemeni na tom, ze me jeho komiks neoslovil.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *