Agenti z Ú.P.V.O. oprašují kouzlo duchařských povídek

RECENZE > UKÁZKY > Zatímco Mignolův Hellboy u nás má už dlouhou tradici, s paralelní komiksovou sérií Ú.P.V.O. je to mnohem mrzutější. Třebaže se k jejímu vydávání Comics Centrum před lety rozhoupalo, zaseklo se hned po prvním díle a na další část jsme čekali dlouhých pět let, kdy konečně dorazila na pulty kniha nazvaná Duše Benátek a další povídky.

V Americe přitom celý cyklus Ú.P.V.O. tvoří už přes dvě desítky knih. Mezera je tedy mnohem palčivější než u Hellboye – a přitom je to fakt škoda, protože ačkoli jsou příběhy agentů z Úřadu paranormálního výzkumu a obrany tematicky, žánrově i stylisticky mnohem různorodější než u pekelného chlápka s kamennou rukou, je čtenářské potěšení ze starých dobrých hororově-scifistických povídek ještě o něco umocněnější.

Ačkoli se sám Mignola na povídkách téhle partičky podílí spíše sporadicky, jejich dobrodružství jdou očividně v hellboyovských stopách řízných gotických vyprávěnek, u nichž atmosféra, členitost světa a svéráz postav dalece převyšují sofistikovanost vyprávění. Síla mignolovské poetiky je dokonce natolik vlivná, že jsem se jako čtenář ani nepozastavoval nad tím, že jednotlivé povídky z druhé knihy jsou pokaždé kreslené někým jiným, hlavní postavy se vizuálně podobají spíše jen v základních rysech a celkový vizuální dojem se zásadně liší: od spíše minimalistické podoby Duše Benátek s výraznými černými plochami se třeba rychle přejde k mnohem tradičněji rozkresleným a na spoustu drobností se soustřeďujícím Temným vodám.

Vůdčí pozici v týmu si v jednotlivých povídkách předávají dávno zavedené postavy Liz Shermanová a Abe Sapien, kteří toho ale sami moc nenamluví a sociální interakci tak zajišťují homunkulus Roger a Johann Kraus, médium ve skafandru bez fyzického těla.

Takové obyčejné dny v úřadu

V knize najdeme patero povídek, kdy však pátá (jediná napsaná samotným Mikem Mignolou) je výrazně kratší: Duše Benátek, Temné vody, Noční vlak, Něco je pod mou postelí a Takový obyčejný den v úřadu. První tři povídky jsou duchařské, čtvrtá vychází z tradičního motivu bubáka pod dětskou postelí (jsou to jakési hororovější Příšerky s.r.o.) a pátá se obrací k motivům zombie žánru.

Všechny ale současně směřují k různým pojetím svých žánrů, přičemž bohatě čerpají z tradice hororové povídky, byť jedna každá směřují spíše ke hře s postupným rozvíjením atmosférických, zneklidňujících motivů (již můžeme znát třeba z Lovecraftova díla) než k úderné pointě (jak s nimi pracuje Henry James nebo Stephen King). Ale to vlastně platí pro celou hellboyovskou poetiku, takže nepíši nic dvakrát nového. Co mě však zaujalo, je právě koncentrace tří duchařských povídek za sebe – namísto jejich prokládání odlišnými žánrovými modely.

Hned první povídka Duše Benátek kombinuje spiritismus s upírskými motivy, přičemž využívá tajuplné atmosféry Benátek, na niž odkazoval mimo jiné i legendární film Teď se nedívej od Nicolase Roega (který pro změnu adaptoval povídku od Daphne du Maurierové). V Benátkách se něco děje – a není to jen alarmující špinavost vody v kanálech, které jsou romantické snad jen při pohledu zvnějšku. Dějově střídmá povídka (hrdinové přijedou, najdou a střetnou se s padouchem) je dynamizovaná paralelou mezi přítomností a minulostí – pochopitelně požitkářsky dekadentní, jsme přece v Benátkách, Casanovově rodišti. Zároveň na rozdíl od ostatních povídek přichází s relativně nečekanou pointou – a pomrknutím na fanoušky Hellboye (koneckonců Mignola pomáhal se scénářem, byť jen jako třetí do party). To nejzajímavější však je, že duchařský motiv se tu neváže na člověka…

Zatímco Duše Benátek čerpala z evropských tradic „nadpřirozena“ a jisté bezčasovosti, pak následující Temné vody kombinují moderní americký maloměstský thriller s jasně historicky zakotveným honem na čarodějnice a žel zcela aktuálním náboženským fanatismem. Na obyvatele města ze země „vyskočí“ ne jeden, ale hned tři kostlivci, kteří jsou sice dávno po záruce, ale na touze pomstít jim to nic neubírá: ovšem komu a za co? I v tomto případě se pracuje s dvěma časovými liniemi, ovšem tentokrát je minulost především odpovědí na přítomnost, respektive v zájmu přítomnosti je rekonstruovat minulost (prostě jde o nadpřirozenou detektivku). Na rozdíl od Duše Benátek přitom nepředstavuje pomocí náhledu do minulosti nějakou postavu, aby se jí posléze překvapivě vysmála, ovšem zároveň se tentokrát nedočkáte žádné velké pointy.

Rodiče jsou horší než příšery

Třetí duchařská povídka už nestaví paralelu mezi přítomností a časově i kulturně značně vzdálenou minulostí (Duše Benátek), ani paralelu mezi přítomností a jakkoli časově vzdálenou, tak kulturně nebezpečně povědomou minulostí (Temné vody), nýbrž vypráví čistě moderní příběh pomsty za sabotáž během druhé světové války. Staví na jednoduchém motivu nepotrestaných nacistů a duchů amerických vojáků toužících po spravedlnosti (která je pochopitelně ta zastupovaná vítěznou stranou, ač sabotáže prováděly obě strany). Nejmodernější příběh je i nejjednodušší – a závěr nejenže nemá překvapivou pointu, ale vlastně vyznívá do ztracena. Navzdory atraktivitě špionážně-válečnému pozadí (a slibné akční expozici) je Noční vlak ze všech tří duchařských povídek nejméně uspokojivým vyprávěním.

Povídky nicméně volně propojují soukromé motivy vázané na členy týmu, které příběhy ozvláštňují a i v případě těch nejjednodušších narativů nabízejí další úroveň významu (třeba u homunkula Rogera v Nočním vlaku). To platí třeba i pro psychologicky nejméně proniknutelného a věčně nabručeného Abeho Sapiena v již výše zmíněné „pixarovské“ povídce Něco je pod mou postelí, která je zajímavá i zdvojeným hlediskem: na jedné straně hlediskem Abeho, na druhé straně malého chlapce, pro něhož jsou vlastně příšery pod postelí bližší než vlastní lhostejní rodiče.

Jakkoli se však scenáristická parta snaží, závěrečná povídka Takový obyčejný den v úřadu ukazuje, že právě Mignola je tím, kdo za celým světem stojí – a dokáže na několika málo stranách rozehrát žánrovou zombie hru, která je rytmicky i motivicky nápaditější než všechny ostatní příběhy v knize.

Navzdory tomu si však Ú.P.V.O. udržuje skvělou úroveň a je třeba si uvědomit, že jsme vlastně pořád úplně na začátku. Doufejme, že se jednou dočkáme co nejvíce knih ze série, kde byli už jiní autoři takříkajíc pevní v kramflecích… Nebo třeba zdomácnělí ve svých rakvích, chcete-li.

Ú.P.V.O. #2: Duše Benátek a další povídky
scénář Mike Mignola, Geoff Johns, Joe Harris, Miles Gunter, kresba Scott Kolins, Michael Avon Oeming, Cameron Stewart, Guy Davis
Comics Centrum, 2013, 128 stran, 599 korun
záznam v ComicsDB





1 komentář u „Agenti z Ú.P.V.O. oprašují kouzlo duchařských povídek“

  1. hm, ale je fakt, že spravedlnost zastupuje stranu navracející právo žít nikoli jen pseudoelitě, ale i i menšinám v popředí s židy, a to s tím, že Spojenci náhodou nad Hitlerem vyhráli, “samozřejmě” nesouvisí. To nebyla jen šachová partie padesát na padesát.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *