Cooke ponechal Strážcům jejich tajemství, s Moorem se vypořádal se ctí

RECENZE > UKÁZKY > Strážci od Alana Moorea bezesporu patří mezi nejznámější a nejvlivnější komiksy vůbec, což zároveň na rozdíl od jiných s podobným statusem rozhodně neznamená, že jde o dílo všeobecně pochopitelné, strukturně jednoduché a s jistou dávkou ahistoričnosti. Strážci alias Watchmen představovali naopak pokus zbořit všechna zavedená pravidla z hlediska vyprávění, stylu, tématu i řekněme mediální čistoty.

I v českém překladu nedávno vyšla realizace onoho bláznivého nápadu na Strážce po mnoha letech navázat a „doplnit“, co v nich „chybělo“ podle jednotlivých scenáristů a kreslířů, nebo možná podle vydavatelství DC Comics.

Původní Strážci nabídli komplexní příběh o několika vyprávěcích rovinách, složitou práci s rámy, panely a psaným textem, dekonstrukci superhrdinského komiksu odhalující superhrdiny jako bandu psychopatů či slabochů na jedné straně a jako cynicky povýšeného poloboha na straně druhé, nelítostnou kritiku americké politiky i kultury obecně realizovanou formou alternativní historie, extrémní množství odkazů na historii, mýty a umění… střídání komiksových, literárních a novinových pasáží.

Jinými slovy, ve Strážcích najdete mnohé z toho, co kdy činilo Alana Moorea Alanem Moorem. Je to až jakási encyklopedie jeho postupů, snaha vměstnat maximum na jedno místo a v jednom komiksu se vypořádat tak nějak se vším.

Příliš hedvábné vyprávění

Můžeme se samozřejmě na prequel Strážců nazvaný jednoduše Před Strážci dívat jako na prachsprostou parazitickou snahu vydělat peníze na slávě původního díla – a dost dlouho jsem se na to takhle i díval. Ovšem po opakovaném přečtení první knihy – zahrnující příběhy Minutemani a Hedvábný přízrak – jsem došel k závěru, že podobné odsouzení je možná fér ve vztahu k nakladatelství, ale jistě ne vůči jednotlivým scenáristům a kreslířům. Ti se totiž očividně pokusili vypořádat s obdivovaným odkazem tak dobře, jak jen dokázali.

Amandě Connorové se to povedlo s Hedvábným přízrakem výrazně méně než Darwynu Cookovi s Minutemany. Jí napsaný příběh (v knize jako druhý) je snahou rozšířit „mytologii“ o jednu delší epizodu: hrdinka příběhu Laurie je dcerou původního Hedvábného přízraku a v budoucnosti se stane členkou Strážců; nejdříve se však musí vyrovnat s odkazem své matky a s prvními láskami, což se děje na pozadí amerického hippie období. A na konci samozřejmě nechybí konspirační prvek v podobě Eddieho Blakea, který stojí za vším.

Příběh o čtyřech sešitech stojí (s nadsázkou řečeno) na pomezí Spider-Mana, Carrie, Forresta Gumpa, seriálu Alias a nakonec i Růžového pantera (kde asijský sluha Kato neustále napadával inspektora Clouseaua ze zálohy, aby tento nikdy nepřestal být ve střehu… a podobným modelem výchovy prochází i hrdinka). Je pravda, že s osudovým vztahem hedvábně-přízračné matky s dcerou se nedalo příliš pracovat, nicméně Connerová se držela při zdi snad až příliš a její příběh občas nebezpečně připomíná romantické syžety dívčích románků.

Rekonstrukce hrdinů

Darwyn Cooke se s Minutemany rozhodl nabídnout příběh okázale komunikující se strukturou Strážců. Tam se čtenář dočkal výňatků z Hollisovy autobiografie, v tomto případě se dočkává její komiksové adaptace. Cooke přitom zvolil velmi chytrou strategii: (a) neopakuje sice nic ze Strážců, ale Hollis jako vypravěč odkazuje i na ty části své knihy, které čtenář najde ve Strážcích, ale nikoli v Minutemanech, (b) sleduje postupně příběh Minutemanů Hollisovou optikou od roku 1939 do roku 1947, (c) Hollis sbírá první reakce na svou dopsanou knihu od bývalých kolegů.

Dostáváme tak Hollisovu autobiografii, a zároveň nedostáváme – dostáváme spíš příběh o této autobiografii vyprávěný autobiograficky mimo tuto autobiografii, příběh s „později“ vynechanými pasážemi, s kritickými připomínkami i s deziluzivním komentářem Eddieho Blakea, který změní pohled na řadu událostí. Je to od Cooka bezesporu obdivuhodný autorský výkon, ale zároveň se člověk nemůže zbavit pocitu, že zatímco Strážci dekonstruovali aktuální historii a komiksové hrdinství, pak Cooke je opět rekonstruuje, vytváří nový moderní mýtus.

Moore nesměřoval ke sjednocení, jeho příběh byl tříštivou mozaikou nesouladných perspektiv – určitým mnohohlasím (řečeno bachtinovsky) s obrovským množstvím záměrně rozmístěných mezer a zneklidňujících alternativ. Cooke v dobré víře tuto nesouladnost, tříštivost a heterogenitu bere a umísťuje do ještě rozsáhlejší mozaiky, kde najednou všechno má své místo, každá otázka svou odpověď a původně dekonstruktivní svět se transformuje do logické verze, který opět disponuje kýženým všezahrnujícím smyslem a jeho části jsou součástí celku.

Neznamená to, že v něm není místo pro ironii, ale jde o ironii na úrovni vypovídání: vyprávějící hrdina si uvědomuje absurdnost střetu mezi veřejným obrazem Minutemanů a jejich personální historií. Ovšem tato ironie není zneklidňující: podobně jako různé konspirační romány naopak uklidňuje, že všechno nakonec má svůj řád, že se čtenář dostává za oponu tajné historie, že oni tajemní ONI skutečně řídí svět. Osobní příběhy postav ustupují celkovému obrazu dějin, v němž do sebe vše zapadá – lidé věří romantickým příběhům v komiksech a vláda spřádá plány.

Cit pro balanc

Cooke má bezesporu cit pro vybalancování osudů jednotlivců, osudů týmu i osudů světa, stejně jako pro kontrast subjektivního hlasu jedince a objektivního hlasu vševědoucího vypravěče (který ví víc než Hollis), případně pro vědomé vytváření rétorických paralel mezi příčně „stříhanými“ situacemi nebo mezi zbabělým/sobeckým jednáním hrdinů střídaným s nesmyslně romantizujícími obrazy týchž hrdinů v dobových komiksových sešitech. Jinými slovy, z výzvy vytvořit vlastně podobně velkolepou ságu jako Moore nakonec vyšel se ctí.

Nikdo po Cookovi nechtěl, aby byl jako Moore, a Cooke i přes výše popsaná úskalí dokázal odvyprávět příběh Minutemanů, aniž by zbavil Strážce jejich nedourčeností a tajemství (ti přece jen naštěstí stojí především na příběhu „druhé generace“, o niž se Hollis jen párkrát otře).

Doufejme, že další autoři neselhali podobně jako Connerová, protože o Hedvábném přízraku jsme se mnoho nového nedověděli a o její dceři Laurie nakonec taky ne. Zatímco se totiž Cooke zaměřoval na minulost první generace, další díly série Před Strážci (kniha s příběhy Komedianta a Rorschacha by měla česky vyjít v únoru) se zaměřují už na samotný tým Strážců – a tam popravdě mnohem více než u Minutemanů hrozí, že se propracovaní Moorovi Strážci dočkají rozmělnění (jakkoli jim samotným to ublížit nemůže, jen jejich světu).

Nemalujme však Molocha na zeď, když první kniha dopadla přinejmenším u Minutemanů nad očekávání dobře.

Před Strážci 1: Minutemani / Hedvábný přízrak
Darwyn Cooke, Amanda Connerová
BB/art, 2013, 288 stran, brož 499 korun, pevná vazba 699 korun
záznam v ComicsDB







16 komentářů u „Cooke ponechal Strážcům jejich tajemství, s Moorem se vypořádal se ctí“

  1. Obojí napsal Darwyn Cooke, Amanda Conner je tu pouze za výtvarnici .

  2. Děkuji za upozornění, byť striktně vzato se mýlíme oba: “Writers: Darwyn Cooke and Amanda Conner. Artist: Amanda Conner”. Při srovnání obojího mě totiž ani nenapadlo, že by obě díla mohla mít stejného scenáristu. Měl jsem si to lépe zkontrolovat, za což se omlouvám.

    Jestliže však Cooke nějaké pasáže skutečně napsal a nepůsobil spíš jako dozor zajišťující vnitřní soudržnost světa, pak budou jeho pravděpodobně momenty propojující příběh hlavní hrdinky s Minutemany, tj. zejména závěrečné scény. To přitom není dobré pro Connerovou, neb jsou to zřejmě jediné skutečně dobré pasáže celého Hedvábného přízraku. :)

    (Ale schválně si to ověřím, protože pokud je to jinak, prošel Cooke mezi těmi dvěma komiksy záhadnou lobotomizací.)

  3. Říkám si, jestli má pro někoho význam číst takovéhle recenze psané jazykem disertační práce na téma odcizení moderního člověka v díle ruských klasiků. Chápu, že za tím stojí urputná snaha přimět svět začít brát komiks vážně, ale pro nazúčastněného pozorovatele to nejspíš bude mít opačný efekt.

  4. Martin Bauman: Já si zas říkám, že třeba přibývají lidé, kterým nevyhovuje jenom jeden styl psaní o komiksu (většinou “musí se psát ku*va vtipně a povrchně”). Ať si každý čte médium a autora, který mu sedí, no ne? Může nás sice mrzet, že tohle nemá význam pro vás, ale naštěstí to neznamená, že to nemá význam pro nikoho.:)

    “Odcizení moderního člověka v díle ruských klasiků” – hezké klišé, nicméně v chápání Radomírova textu asi taky záleží na tom, jestli člověk čte i něco jiného než komiksové servery a komiksy. Tohle určitě není jazyk disertační práce.

  5. Takže Amanda i spolulibretistkou? Po pravdě, sám jsem po tom do hloubky nepátral, ale hádám, že tu, řekněme, literárně zkušenější Cooke stojí za dialogy a narací, zatímco ona byla spíše za scénickou scénárstku. Nerad bych podceňoval, ale obvykle to tak bývá, když už je kreslíři přiřknut podíl na scénáři. Vyjímky se jistě najdou, dokonce zcela opačné případy, kdy účast přiznána není, přesto je tam na hony cítiit jako třeba u první minisérie Wolverine, kde do toho Miller Claremontovi očividně musel kecat…

  6. Lumír: Jak se píše v článku, měl by to být únor. BBart má na Facebooku nástřel edičního plánu, ale ještě čekáme na oficiální potvrzení a případné změny.

  7. Mně se recenze líbí (a moc), ačkoli poznámka o disertační práci neni úplně mimo mísu :) ale já mám rád oba, v diskuzi zmíněné, styly – jak povrchní kurva piča, tak právě toto hlubokomyslné. Plus zrovna ke Strážcům se tento text hodí (dnes jsem je dočetl :) ).

    Na Před Strážce jsem zvědavý. Moorovic hrdinové mi přijdou vykresleně dostatečně komplexně, ale tak uvídíme, s čím Před Strážci přijdou.

  8. LR: Ta disertační práce je samozřejmě nadsázka. Ale z tvojí odpovědi to vypadá, že jsou jen dva možné styly psaní recenzí – ten jednoduchý a vtipný pro blbce a pak ten intelektuální pro chytré lidi. Což rozhodně není pravda.
    Proti odbornějším textům na Komiksáriu obecně nic nemám. V tomhle případě mi šlo hlavně o formu, působí to na mě dojmem autorovy exhibice ve stylu “Podívejte se na mě, znám některá cizí slova!”

  9. Martin Bauman: Rozhodně nemám potřebu předvádět se, jaká cizí slova znám. Ba zaráží mě, kolik lidí mě v posledních dnech z podobně hloupého záměru obvinilo, neb si neumím představit (potažmo neznám) nikoho příčetného (takže pár takových znám, jednomu jsem vedl práci), kdo by podobnou potřebu měl.

    “Za prvé”, kdybych chtěl celou recenzi napsat v cizích slovech, nebyl by to zvlášť obtížný úkol – jako akademik se pohybuji v prostředí, kde je nezbytná znalost značného množství neobvyklých cizokrajných slov součástí profese. Ale proč bych to proboha dělal?

    A z toho vyplývá “za druhé”, některá z nich prostě považuji za natolik rozšířená, že je používám i ve chvíli, kdy se snažím psát pro neodborné publikum. Jinými slovy, připadají mi bezpříznaková a nenapadne mě, že by snad mohla jakkoli odkazovat k jakékoli podobě posilování vlastní pozice “vzdělance”. Právě taková bezpříznaková slova jsem použil v tomto textu (a právě taková obvykle používám v jakémkoli textu pro populární média). Mohu se snažit jich propříště vystříhat, ale je vždy těžké poznat, nakolik je to potřeba, protože v nich uvažuji naprosto běžně a navíc někdy může pokus o překlad jakéhokoli cizího slova do češtiny vést spíše ke zmatení.

    To nás vede k “za třetí”, kdy existují cizí slova, jež zkrátka odkazují k velmi určitému významu, jenž nelze jednoduše opsat českým protějškem. Nemohu se pak zbavit obavy, že snaha nahrazovat tímto způsobem natolik významově určitá slova jako “dekonstrukce”, “ahistorická” či “strukturně” může v důsledku vést spíš k opačnému účinu než k větší srozumitelnosti.

    PS: Disertace by měla vypadat jinak, protože disertaci nedělá jazyk, ale způsob uvažování, vymezování problémů a kladení otázek. A jakkoli se snažím kritické texty stavět jako argumentační a logicky soudržné, do výstavby jakékoli školní absolventské práce (natožpak disertační) mají vskutku daleko.

  10. Čo si predstavujete pod takým pojmom “bezpríznakové slovo” vojin Kefalín?

  11. Filipe, tys evidentně ve škole při češtině nedával pozor a radši sis pod lavicí studoval Saudka.:) Ne, fakt bych byl nerad, aby se to zvrhlo v debatu o “cizích slovíčkách”, protože to by pak vedlo k debatě o vzdělá(vá)ní atd. atd.

    Martine, přesně tak, zjednodušování třeba zrovna na dva způsoby psaní nemá smysl. Proto jsem ostatně psal, že si každý může najít svoje autory. Tedy takové, kterým rozumí/kteří ho baví/kteří ho obohacují/kterými se může řídit při rozhodování koupit/nekoupit.

  12. Přesně tak, jmenovalo se to tuším Čtení pod lavici:)

  13. nevim ta recenze je docela v pohode, ale priznavam, ze treba hned prvni vetu jsem si musel precist dvakrat nez jsem ji pochopil (a porad si nejsem uplne jisty tou ahistoricnosti). A taky zrovna slovo ‘dekonstrukce’, ktere autor tak hojne pouziva, je podle me snad nejtypictejsim moznym prikladem postmoderni intelektualni obskurnosti :)

  14. Máte poměrně logickou škálu pojmů konstrukci, rekonstrukci a dekonstrukci… aniž by se posledním jmenovaným muselo odkazovat k Derridovi a jeho následovníkům. (Pro změnu, slovo “postmoderní” už má dnes tolik všelikých významů, že vlastně význam pozbylo. :))

  15. Diky moc tymu Komiksaria za kvalitni clanky na urovni… jen tak dal prosim!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *