V Posledním případu Sherlocka Holmese je překoplováno

RECENZE > Vysoký štíhlý muž s ostře řezaným profilem si zapaluje dýmku a se svým věrným přítelem doktorem Watsonem po boku vyráží do temných uliček starého Londýna za dalším mysteriózním a téměř nevyřešitelným… Ále, vždyť to přece všichni znáte už nazpaměť. Sherlock Holmes je natolik provařenou postavou, že i jeho sci-fi parodie s prvky westernu by vyzněla jako klišé.

Přesto po tomhle nejslavnějším detektivovi všech dob opět sáhl neúnavný komiksový chrlič Petr Kopl, aby po Psu baskervillském převyprávěl další jeho případy. Proč? Jak? Komu? Čtěte dál!

Ve své zatím poslední knížce Sherlock Holmes: Poslední případ, kterou v září uvedlo na trh nakladatelství Zoner Press, přetavil autor do podoby komiksů tři klasické Doylovy povídky s věhlasným detektivem v hlavní roli: Charles Augustus Milverton, Poslední případ a Prázdný dům. V první si Holmes a Watson posvítí na úlisného londýnského vyděrače, prostřední je věnována slavnému duelu s Napoleonem zločinu – Moriartym na skalní římse nad Reichenbašskými vodopády a v poslední se nezničitelný detektiv (i na tehdejší přímluvu samotné královny) vrací ze světa mrtvých (však víme, jak takoví hrdinové „umírají“), aby vyřešil vcelku tuctový případ a vyhladil Moriartyho plémě do základů.

Smysl pro timing

Petr Kopl povídky různými detaily a motivy prolíná, aby ve výsledku působily uceleným dojmem, čili jako jeden dlouhý příběh, což se mu však daří jen částečně. Možná, kdyby zanechal povídkám status povídek a nepřehazoval některé scény z prostřední do první, zbavil by celek jakési podivné nedotaženosti. Holmes například řeší případ vyděrače, do toho ho navštíví Moriarty a čtenář neznalý předlohy může nabýt dojmu, že onen vyděrač bude mít ještě nějakou dohru dále, že to bude s Moriartym nějak propletené, ale ouha! Případ s vyděračem v první třetině končí. Návštěva profesora Moriartyho přitom v předloze spadá zcela spořádaně do Posledního případu, čili tam, kam spadat má. Každopádně je to spíše otázka očekávání. Čtenáři, kteří ony tři povídky znají zpaměti, zmatení pochopitelně nebudou.

Ti by mohli být pouze mírně zklamaní z vyloženě doslovného přepisu mnohých událostí, situací či dialogů. Arthur Conan Doyle psal svého Sherlocka velmi svižně a čtivě, takže i kdybyste prostě jen překreslili některou z povídek bez nějakých významnějších inovací do formy komiksu, pořád získáte velmi napínavý a zábavný výsledek. Petr Kopl sice nijak zásadně neposouvá děj či vyznění předlohy, zato však má talent pro komiksový timing, což čtení velmi osvěžuje. Když je třeba, zpomalí běh děje téměř na absolutní zastavení času a neskutečně tím zdramatizuje celou situaci (vyvrcholení první povídky nebo samotný souboj Holmese s Moriartym). Jindy zase přidá plyn a nechá nezáživnější pasáže svižně utíkat. Ví přesně, v kterých místech ubrat a kdy na to šlápnout. Neváhá obětovat panel na detail nohy, která při dopadu na chodník rozvíří hustou mlhu v kruhové chuchvalce, jen aby podtrhl atmosféru.

Koplův přínos spočívá ještě v několika drobných bonusech navíc. Přidává temný prvek minulosti doktora Watsona, občas přihodí nějaký ten odkaz na dobová či žánrově spřízněná literární díla (ačkoliv některá časově značně nesedí, jako třeba mloci) a z některých momentů vytáhne gag či humornější vyznění než v originále (což je ovšem místy až na hraně). Do toho můžeme připočíst ještě vcelku rozverné vizuální nápady a hříčky, jako když dr. Watson, který původně Holmesova dobrodružství sepisuje, a jsou vlastně vyprávěna z jeho pohledu, v Koplově podání kreslí komiksy.

Nový hřebík v rozpraskané zdi

Kdo zná výtvarný projev Petra Kopla, nebude ničím překvapen. Kopírování stejných kreseb do několika panelů, koláž počítačem upravených fotografií, geometricky rýsované pozadí, tuny počítačových efektů… Do toho perokresba jeho vlastní rukou, která ne vždy najde přirozenou pozici postav či perspektivu. Stále se drží ve svých kolejích a zřejmě na tom nehodlá nic měnit. A to je škoda.

Chtěl bych si někdy přečíst komiks od Petra Kopla, který by neprošel počítačovou plastickou chirurgií. Který by se zkrátka obešel bez všech těch berlí, kterými svou kresbu podpírá. Jasně, že by housle nebyly tak dokonalé, jako ty obkreslené (nejspíš podle nějaké fotky), jejichž nakopírovaný jeden a tentýž obrázek se v knize objeví hned čtyřikrát (a možná i víckrát), ale zase by do celého výtvarna daleko lépe sedly a netrčely by z komiksu jak nový hřebík z rozpraskané zdi. Na to ovšem nejspíš nemá autor, který vykazuje takovou produktivitu, čas. Jak říkám, je to škoda.

Na druhou stranu je zde také koplovská jistota kvalitních kompozicí stran a přehlednosti výjevů. Komiksu též velmi prospěla převaha sépiového tónování barev, což umocňuje dojem viktoriánské éry.

Koplův product placement

Co mi zde trošku vadí, je přílišná autorova sebeprezentace. Samozřejmě autorův otisk ve vlastním díle je běžný, pochopitelný a osvěžující. Alfred Hitchcock se rád mihnul ve svých filmech v různých pidirolích, stejně tak Peter Jackson. Alan Moore a Kevin O´Neill se objevují v komiksu Liga výjimečných, odkazy na svou vlastní osobu najdeme i v díle Káji Saudka, ale mám dojem, že v Posledním případu to Petr Kopl dostal už malinko za hranici vtipu. Všude je překoplováno.

Jako by nestačil vcelku velký prostor, který věnuje jak v samotném příběhu tak i v novinových bonusech svému stripu Štěky Broka Špindíry (nehledě na to, že se nacházíme v době před rokem 1884, tedy celých dvanáct let před světovou premiérou prvního moderního novinového stripu Yellow kid, který navíc vznikl ve Spojených státech), následuje Kopl´s whisky, Kopl´s prášky, Kopla si čte Watson ve vlaku a celá druhá polovina předmluvy prezidenta České společnosti Sherlocka Holmese ing. Aleše Kolodrubce vlastně není nic jiného, než oslavná óda – hádejte na koho – na Petra Kopla (mimochodem rozplývá se zde nad použitím techniky rozmývaného akvarelu, který jsem však v komiksu nenašel, je tam pouze ten photoshopový). Což třeba jednou nahradit Kopl´s whisky Zola´s whisky? Myslím, že v Sherlocku Holmesovi by to rušilo míň.

Leč to všechno jsou výtky komiksového zanícence. Běžný čtenář si Kopl´s Holmese zcela jistě užije a stráví s detektivem a jeho věrným druhem dr. Watsonem spoustu napínavých a dobrodružných chvil. Navíc je to další dílek do Koplovy série adaptací klasických dobrodružných a sci-fi literárních děl z přelomu 19. a 20. stol. Victoria Regina a my můžeme jenom doufat, že se mu to celé nerozpadne pod rukama, ale vygraduje v nějaké skutečně originální a původní dílo ve stylu již zmíněné Ligy výjimečných. Ta je zcela jistě blízkým příbuzným (ne-li přímo inspiračním zdrojem) těchto komiksových výletů do časů královny Viktorie.

Sherlock Holmes: Poslední případ
scénář a kresba Petr Kopl (podle povídek A. C. Doylea)
Zoner Press, 2013, 329 korun, 192 stran
záznam v ComicsDB



1 komentář u „V Posledním případu Sherlocka Holmese je překoplováno“

  1. Výborná recenze – snad první aspoň trochu kritická, co jsem četl. Samotného mě velice překvapilo, jak moc se mi tenhle Kopl líbil (když nepočítám Broka, byl můj první), ale některé Vaše poznatky jsou zajímavé.

    Zaprvé to, že přesident společnosti SH neví o komiksu ani zbla :) to bylo znát už na křtu a přišlo mi to úsměvně sympatické, přecejen to není žádný komiksový znalec.

    Zadruhé Koplova sebeprezentace – ano, bylo toho moc – ale nehrotil bych to a nehledal anachronismy, o to tady podle mě vůbec nejde. Takže Brok klidně může štěkat v londýnksých novinách, dyť vo co go. To samé platí o dalších odkazech apod. Na druhou stranu bych v tom nehledal nějakou genialitu, přece jen si tam plácne co chce a je to jedno, spíš to člověku vykouzlí úsměv na rtech.

    A třetí věc – ANO, bylo to poskládané trošku… neadekvátně, já původní povídky neznám a i mně to přišlo neucelené. Ale zas tak mi to nevadilo.

    Celkově tuhle knížku hodnotím velice kladně, zasloužila by větší formát, ale obsahově se mi to líbilo, ale jsem rád, za tuto upřímnější recenzi.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *