Série Planetary ukazuje úsvit i soumrak hrdinů

RECENZE > UKÁZKY > Série Planetary přináší na první pohled zábavnou metažánrovou skrumáž poskládanou z popkulturních postupů a prostředků, které jsou zde spíše než tradičně rozvíjeny povětšinou parafrázovány či překrucovány. Důvodů, proč číst tak trochu jinou týmovku od Warrena Ellise a Johna Cassadaye, lze nalézt celou řadu.

Efektní výtvarníkova kresba se podporuje s konspiračně-mysteriózním příběhem vybaveným tradičními „cool“ dialogy, které minimálně od nástupu takzvané Britské invaze počátkem 80. let představují více méně žánrový standard moderního západního mainstreamu. Vznikla tak zdařilá variace na superhrdinský komiks a především na jeho revizionistické pojetí spojené právě s britskými jmény, kromě Ellise jsou to Moore, Morrison nebo Milligan.

Série Planetary, z níž BBart nedávno vydal druhý díl v českém překladu, přitom obsahově rozvíjí Ellisovu starší řadu The Authority a se svým nostalgicky para-žánrovým zacílením se přímo zařazuje po bok soudobých, rovněž s koncem minulého tisíciletí zahájených komiksových sérií Alana Moorea: Toma Stronga, Ligy výjimečných a zřejmě nejvíce metažánrové Promethey, která je až experimentálně metatextová. Mimochodem nepřítomnost poslední uvedené série v českém překladu patří mezi největší mooreovské dluhy tuzemského trhu. A pokud kdokoli tvrdí, že se jedná o komiks esenciálně nepřeložitelný, nechť tento konzultuje sobě existující vydání francouzské.

Rámem celého příběhu, který zesiluje ústřední téma, je 20. století. Hned několik postav včetně Elijáše Snowa – pro výstavbu vyprávění ústřední charakter – se narodilo s počátkem krásného nového století a přítomnost dějové linky představují poslední dny a měsíce před Y2K. Pod povrchem je Planetary jako průlet popkulturními žánry a jejich dějinami, jak se tyto v průběhu minulého věku rozvíjely.

Střídaní generací

V druhém referenčním plánu pak komiks Planetary odkazuje k proměnám superhrdinských narativů: uvedení konceptu multiverza (zde je to „sněhová vločka“ složená z 196833 dimenzí) zřetelně parafrázuje předkrizové DC univerzum či Marvelverse. Ellis s Cassadayem své epizody konstruují obdobně, jako to dělají nekanonické příběhy What if… (Marvel) či Elseworlds (DC), jen v jejich pojetí vytvářejí ony paralelní příběhy hlavní chronologii nového vesmíru. Střety mezi příslušníky – či možná lépe řečeno ideologickými systémy a modely světa – jednotlivých generací superhrdinského komiksu představují neustále se navracející téma průběžné nadzápletky. Postupně se tak dovídáme, jak ikony pulpové éry podléhaly superhrdinům Zlatého věku a ti zase prohrávali své souboje se zrcadlenými hrdiny jak ze Stříbrného věku.

Ústřední trojice archeologů nemožného v úvodním svazku série prochází různými žánry a příběhovými schématy: hongkongskou akční detektivku střídá japonská kaidžu vyprávěnka o monstrech, vědecká utopie „kosmického programu“ šedesátých let nachází své tragické zauzlení v nezdaru vesmírné mise. A právě tehdy se tak pro tým Planetary zrodí úhlavní protivníci – stále sice v podstatě Fantastická, pohříchu zde ale fatálně zlotřilá čtyřka.

Vnořené vyprávění doktora Brasse připomene napínavé pulpové série a dojde i na secesní skokové lodě space oper. Z hlediska dějové výstavby ale jednotlivé sešity své žánrové vzory nenásledují, akce je v ději upozaděna, obvykle je rozvíjena jen v retrospektivách (vyprávění, vzpomínání, zaznamenávání).

„Přítomnost“ ve vyprávění je až programaticky jednoduchá: vyšetřující trojice vždy někam dorazí, aby se tam stala svědkem výjimečné události, nadpřirozeného jevu či nepochopitelné situace. Elijáš Snow, Jakita Wagnerová a Bubeník tak sami o sobě děj nikterak neposouvají, prodlévají (zatím) zcela v roli pasivních pozorovatelů (archeologů), nikoli aktivních hrdinů.

Když se protne fikce a realita

Revizionistická linie superhrdinského komiksu, jak o ní hovoří Geoff Klock ve své podnětné knize How to Read Superhero Comics and Why (Continuum Books: New York – London 2003), se mimo jiné vyznačuje i reflexí vlastní fiktivnosti. Když Morrisonův Animal Man mluví přímo ke čtenářům a tematizuje vlastní „fikční existenci“, překračuje tím čtvrtou zeď (hranici mezi dílem a prostorem jeho čtení) ještě výrazněji, než to kdy činili na čtenáře pomrkávající Kirby, Ditko a Lee. Planetary do této linie metatextově reflexivního komiksu přímo zapadá: snadno se totiž nabízí – byť třeba jen jako interpretační intelektuální cvičení – celou sérii číst jako experimentální žánrovou hru s pojmem fikčnosti jako takovým. Ve světě Planetary jsou všechny naše popové fikce realitou. Jenže ve chvíli, kdy se sympatický antihrdina přemístí z hájemství fikce do „naší“ žité skutečnosti, stane se snadno z pozitivního vzoru padouch. Tradiční superhrdinský komiks obvykle líčil světy, pro které uvedení hrdiny znamenalo pozitivní vývoj. Zlepšení. Ve světě Planetary je ale hrdinů a fikcí až příliš. Neaktivita se pak snadno může stát optimální strategií boje, protože je jako jediná udržitelná v dlouhodobém horizontu.

Protagonistkou Promethey je oživlá sdílená idea příběhu, hrdina Unwritten, jednoho z nových přírůstku této meta-revizionistické linie, zase o sobě s překvapením zjišťuje, že možná nebyl předobrazem světově proslulého malého kouzelníčka, ale že možná oním Potterklonem skutečně je, protože existuje coby vědomí textu. Nebylo by slušné prozrazovat, kdo že je tím tajemným Čtvrtým, v prvním díle sebraných Planetary se to ostatně čtenář ani nedozví. Uvažme i alternativní, možná trochu násilnou, ale snad neméně inspirativní interpretaci.

Oním financujícím Čtvrtým, hybatelem i iniciátorem příběhu totiž může být čtenář sám. Čtenář prodlévající za onou čtvrtou zdí, jež odděluje fikci od reality. Čtenář jako vy nebo já. Planetary ukazuje lépe než jiná díla, že kvůli nám tu ty příběhy o hrdinech nakonec vlastně jsou.

Planetary #1: Do všech koutů světa a jiné povídky
scénář: Warren Ellis, kresba: John Cassaday
BB/art, 2013, 160 stran, 399 korun
záznam v comicsdb














Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *