PRVNÍ DOJMY: Rozdvojený Muž z oceli

Viděli jsme Muže z oceli, který se ve čtvrtek probourá i do českých kin. Trailery nelhaly, co se týče měřítka. Je to tááákhle svalnatý a obrovský film. Je to ale i důstojné zpracování Supermana nebo snímek hodný toho, aby byl spojovaný s producentem Christopherem Nolanem? To už je těžší, jak si můžete přečíst v dojmech Čížka a Růžičky.

Novinka režiséra Zacka Snydera každopádně vydělává a otvírá cestu dalším superhrdinům z DC Comics. Je tedy otázkou času, kdy se dočkáme sdíleného světa jako v případě Marvelu.

ONDŘEJ ČÍŽEK

Monumentální, kolosální, epické a tak dále. Muž z oceli je zkrátka každým coulem obrovská podívaná. Snímek, který má ten dar vás během dvou a půl hodinové stopáže nemilosrdně vyždímat. Režisér Zack Snyder se svého úkolu viditelně zhostil s neuvěřitelnou vášní a zápalem, což s sebou zákonitě nese jak eSka pozitivní, tak negativní.

Supermana pro 21. století na jedné straně vykresluje jako intenzivní drama o hledání vlastní identity a poslání; jde, řekněme, o poklidnější rovinu filmu, která v hávu citlivě namixované atmosféry nabízí natolik emočně strhující momenty, že pokud se do očí valí slzy, vesmír je v naprosté rovnováze.

Problémy přichází s pomyslnou druhou linií, v níž se Snyder radostně utrhává ze řetězů a naplno dává průchod svému dětinskému já. Do popředí se tak derou rozmáchlé digitální bitvy a bitky, které jsou sice příjemně (a dost překvapivě) fyzické a brutální a vizuálně bezchybné, ovšem také natolik dlouhé a totožné, že místo toho, aby vše osudově hnaly dopředu, tempo snímku paradoxně spíše brzdí. V samotném závěru jsem si také proto přál, aby Snyder zvolnil, ubral, přestal za každou cenu okázale demolovat a předvedl ještě alespoň jednu scénu přesně ve stylu té jednoduché magické, při níž titulní postava pozvolna vychází z korábu, samozřejmě za doprovodu geniálního Zimmerova soundtracku (obdobně muzikálního jako v případě Temný rytíř povstal).

Poslední syn Kryptonu v danou chvíli cítí chladný vítr, zavírá oči, nasává sluneční energii, vnímá svou sílu komplexně po všech stránkách, vůbec poprvé se sžívá se svým kostýmem a chystá se k burácivému vzletu. Anebo když pomalu klesá ke dnu a nad ním se ve skoro až snovém záběru vznáší překrásné velryby. Anebo když generál Zod coby prvotřídně ztvárněný nepříčetný nácek zoufale promlouvá o ztrátě svého lidu. Anebo když se Jonathan Kent zadumaně dívá na svého „speciálního“ malého syna, který si na záda bere červenou pláštěnku, a dochází mu, že má před očima skutečně bytost, která toho v budoucnu strašně moc změní. Zkrátka síly mocných okamžiků, nikoliv tisíckrát viděné lámání mrakodrapů.

Když to tak po sobě čtu, dochází mi, že Muž z oceli je (dnes už typicky) snyderovský, postmoderně roztěkaný kus, který na diváka střídavě zběsile valí několik rovin. Je jenom na něm, zda přijme jednu dvě z nich, anebo mile rád podlehne všem najednou, hned napoprvé, teď a tady. Asi vážně stačí to chvíli brát celé vážně, stavět se k tomu dospělácky, ale zároveň nezapomenout včas aktivovat to dítě uvnitř vás. Ostatně stejně tak to umí právě Snyder.

LUKÁŠ RŮŽIČKA

Superman dostal k 75. narozeninám velký, hlučný film. Asi aby ho ve svém věku dobře viděl a slyšel. Vůbec by neuškodilo, kdyby třicet minut akce nahradily scény s Russellem Crowem, Kevinem Costnerem a civilním Henrym Cavillem. Přestože by málokdo čekal, že režisér Zack Snyder pokazí akční scény a zaválí v intimních momentech. Muž z oceli je obecně rozdvojený film, na každý dobrý nápad a zajímavý okamžik připadá nějaký výron scenáristovy „kreativity“. Snyder na diváka navíc neustále řve, že sleduje něco strašlivě epického. A řve mu to do ucha z centimetru. Megafonem. Občas to funguje, ale s hudbou Jeníka Světničky by pravděpodobně dostalo epický rozměr, i kdyby Superman a Zod hráli vrhcáby.

Oproti marvelovkám má Muž z oceli osobitý vizuál a výraznější režijní styl. Snyderův Superman a Nolanův Batman mají alespoň oba svůj ksicht, zatímco Avengers a spol. sjíždějí z unifikované linky Marvelu.

Snyderův velkolepý prolog na Kryptonu vypadá úchvatně, výprava a design brnění nebo kosmických lodí evokuje svět Metabaronů. Na dlouhou dobu je to poslední chvíle, kdy se dostavuje nějaký pocit úžasu z nadpozemského dobrodružství, za nímž je cítit osudový příběh rozpínající se napříč vesmírem. Čím víc se z Muže z oceli stává film o Supermanovi, tím víc se mění v povrchní rubačku mezi dvěma šmouhami.

Co na tom, že se Superman se Zodem monotónně prohazují cisternami a boří jeden mrakodrap za druhým, když za tím není větší smysl (působivé a přehledné sekvence včetně demolice města nabízí Poslední syn od BB/artu). V Temném rytíři se na jedinou explodující nemocnici nabalila celá řada detailů, řešily se případně oběti, evakuovalo se, scénář pracoval i s následky. V Muži z oceli jsou sekvence, kdy do zblbnutí a v téměř identických záběrech něco exploduje, hoří, řinčí, bouchá, bortí se nebo drolí. Digitální trosky jsou pro Snydera jen atraktivním pozadím, před nímž se Superman a Zod naparují. Nikdo neřeší (a už vůbec ne povrchní scenárista Goyer), že kolem umírají tisíce lidí. Superman nikoho nezachraňuje, ale soustředí se na boj.

Lahůdkou je i závěrečná pseudověda s červými dírami a obří antigravitační sbíječkou, která naklepává Metropolis. Do tuze vážné verze Supermana se to hodí podobně, jako kdyby se v Temném rytíři po hodině a půl zjevil Arnold Schwarzenegger s ledovým dělem.

Všechno je to ohromná škoda, protože Muž z oceli je sympaticky zemitý, hutný a fyzický v přístupu k Supermanovým schopnostem a jeho vysekané muskulatuře. Cavill opravdu budí respekt, když se koupe ve slunečním svitu a skrz rozevřené prsty mu prosvítají paprsky, z nichž nasává sílu, když zatíná pěst před prvním letem, když jeho tvář už nedokáže zadržovat vztek nebo když mu žhnou oči zuřivostí.

Spoustu menších působivých scén a nádherných atmosférických záběrů zabíjí špatný scénář, který věci řeší automaticky a líně (opakem je epický i promyšlený komiks Superman: Birthright, z něhož si Muž z oceli vzal třeba myšlenku, že znak S je mimozemským symbolem pro naději). Lois Laneová a Superman? Prostě si musejí padnout do náruče, protože to tak bylo i v komiksu, ale kdo by se zdržoval s vykreslením nějakého vztahu… Amy Adamsová je tu evidentně kvůli hollywoodským šablonám a propočtům – aby nalákala ženy, které z nějakého důvodu nepodlehly Cavillovi. Bohužel i přerody Kal-Ela v Supermana a později Supermana v Clarka Kenta jsou odbyté. Skoro jako kdyby produkující Nolan projekt šibalsky sabotoval, aby jeho Batman zůstal nadále nejkomplexnějším filmovým zpracováním komiksu.

4 thoughts on “PRVNÍ DOJMY: Rozdvojený Muž z oceli”

  1. Včera Labutí jezero (9/10) a dneska Man of steel. Jsem zvědav, co bude lepší.

  2. Já radši komiks než oblbovací dvouhodinovku digitálních efektů…

  3. Takže vyhrálo Labutí jezero. A to jsem se na nového S tolik těšil. Občas mi bylo až stydno za patetické klišoidní dialogy. Scénář slabý. Vše sice hezky šlape, ale nic hlubšího z toho nevypadne. Jen pár vrásek na čele Cavilla a Costner učící mladého hrdinu létat. Lois těžce do počtu, ale chápu to, pač Faora by něžnou polovinu ansámblu asi sotva utáhla. Působí dojmem, že si neholí podpaží a tam dolů by se báli podívat i Hoši od Bobří řeky. 7/10

  4. UF! To jsou kritiky :-D Mno, viděl jsem to včera a docela jsem si to užil. Podle mě, by takhle měl vypadat superhrdinskej film: nadlidi po sobě hážou lokomitivy a kamiony, prohazujou se mrakodrapama, mlátěj se na satelitech na oběžný dráze a nabušený armádní zbraně a stroje jsou pro ně jenom hračky. A do toho obrázky zkázy jak z armageddonu. Jo, tohle mě bavilo! Jasně, patetický kecy sem tam zavanou, ale dá se to vyděržat – navíc patetická smrt Kevina Costnera měla docela grády. Labutí jezero jsem neviděl, ale jestli bylo nabušenější než Superman, tak kdy je sakra repríza?!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *