ČERNÁ A BÍLÁ: Keidži Nakazawa byl dítětem atomové bomby

V manze Bosý Gen ožívají vzpomínky na dětství poznamenané výbuchem atomové bomby v Hirošimě a následnou poválečnou obnovou. Není to jenom nejslavnější komiksové zpracování hirošimské tragédie, ale také jeden z prvních japonských komiksů vydaných v zahraničí. K jedenácti překladovým verzím samozřejmě pomohlo neobvyklé téma, Bosého Gena (Hadaši no Gen) tak lze považovat za jeden z nejslavnějších protiválečných komiksů vůbec. Jeho autor Keidži Nakazawa zemřel 19. prosince 2012, bylo mu 73 let.

Když bomba Little Boy rozpoutala 6. srpna 1945 v Hirošimě atomové peklo, bylo Nakazawovi šest let a při výbuchu přišel o otce (uměleckého malíře) a tři sourozence. Bomba mu o pár let později vzala zbytek rodiny. Když v roce 1966 zemřela i jeho matka, rozhodl se už tehdy profesionální mangaka tvořící pro klučičí časopisy porušit svoje dávné rozhodnutí, že nikdy nebude psát o válce.

Po návratu z matčina pohřbu nakreslil temnou povídku Zmáčen černým deštěm (Kuroi Ame ni Utarete), v níž se do Hirošimy po dvaceti letech vrací muž, který se živí jako nájemný vrah a specializuje se na likvidaci Američanů, jež viní ze zmrzačení Japonska. Přímo ve městě ale zjišťuje, že životy přeživších ztěžuje i nezájem japonské vlády postarat se o válečné oběti.

Kvůli kontroverznímu tématu marně hledal vydavatele, povídka nakonec v roce 1968 vyšla v erotickém časopise Manga Punch. Povzbuzen ohlasem, napsal Nakazawa v následujících čtyřech letech dalších bezmála dvacet povídek, z nichž ty nejlepší vyšly později ve sbírce Zmáčen černým deštěm. Atomová bomba zde vrhá na přeživší černý stín, z něhož nelze uniknout. V jedné z nich se nemůže provdat dcera přeživšího z Hirošimy, protože je její krev podle obecně rozšířené fámy rodově zatížená výbuchem bomby. Nakonec raději volí sebevraždu. V další se po letech potkávají učitel a jeho žák, kteří jako jediní ze školní třídy přežili výbuch. Zatímco první neunesl pocit viny za zmařené životy svých studentů a skončil jako bezdomovec, druhý se v zoufalství nad svým osudem stal vrahem.

Radiace pro kluky i holky

Japonsko na prožité válečné hrůzy rychle a celkem ochotně zapomnělo. Rychlý ekonomický růst padesátých a šedesátých let odsunul v Japonsku válku kamsi do hluboké minulosti a obětí této snadné ztráty paměti se stali i přeživší dvou atomových výbuchů (říká se jim hibakuša). Potkala je dvojí kletba – žili v ohrožení z propuknutí nemoci z ozáření, navíc japonská společnost obtížně přijímající každou odchylku udělala z postižených vyděděnce bez možnosti najít si normální práci nebo se účastnit běžných společenských styků. Ostatně o osudu Hirošimy a Nagasaki se toho všeobecně vědělo velmi málo – až do roku 1951 podléhaly veškeré tiskoviny cenzuře nařízené americkou okupační armádou a veškeré literární reflexe závěru války tak byly omezené.

O nebezpečí radiace se začalo veřejně diskutovat až poté, co v březnu 1954 zásahl japonskou rybářskou loď spad z pokusného atomového výbuchu na Atolu Bikini a jeden muž z posádky na následky zemřel. Masově produkovaná manga pojala téma radiace po svém – oblíbeným motivem dívčí romantické mangy se stala nemoc z ozáření stojící v cestě lásky hrdinů, v časopisech pro chlapce se naopak objevovali různí zmutovaní renegáti, které zranění z výbuchu postavilo mimo lidskou společnost. Jedním z mála dospělejších zpracování osudů hibakuša byla Mizející dívka (Kieyuku shōjo, 1959) Sanpeje Širata.

Poválečné Japonsko vůbec vnímalo Hirošimu a Nagasaki více jako přírodní katastrofu vytrženou z historických souvislostí, které byly příliš komplikované. A jejichž otevřená reflexe by jen sypala sůl do obnažených ran japonské identity.

Poprvé mladým ukázal, co se stalo

Nakazawa si mangu zamiloval v osmi letech, kdy si přečetl Tezukův Nový ostrov pokladů a rozhodl se, že se stane komiksovým autorem. Aby naplnil svůj sen, přestěhoval se na začátku šedesátých let do Tokia, stal se asistentem Daidži Kazumineho a v roce 1963 debutoval povídkou v časopise Šonen gaho. Na začátku sedmdesátých let začal Nakazawa psát pro Šúkan Šónen Džanpu a stvořil třeba populární komediální mangu Moero guzu Roku (Jdi do toho, Roku). Ve stejném časopise v roce 1970 vydal povídku Náhle jednoho dne (Aru Hi Totsuzen ni) o chlapci z Hirošimy, který trpí leukémií. Osobní zkušenost s výbuchem bomby zachytil ve Viděl jsem to (Ore wa Mita, 1972). Tato osmdesátistránková povídka už otevírá dveře pro jeho nejslavnější dílo Bosý Gen, které začalo vycházet v roce 1973.

Příběh začíná na konci války a ukazuje rodinu šestiletého Gena Nakaoky, která se musí vyrovnávat s každodenní šikanou militaristického režimu, proti němuž otec aktivně vystupoval. (Nakazawův skutečný otec strávil během války dva roky ve vězení.) Samotný výbuch přijde na řadu na konci první knihy a líčení atomového masakru patří k nejsilnějším momentům, které kdy byly v komiksu zaznamenány. Zatímco část rodiny najde smrt v troskách domu, Gen se náhodou zachrání, stejně jako jeho těhotná matka, která v ohnivém pekle předčasně porodí. Následuje boj o holé přežití ve městě srovnaném se zemí, v němž statisíce lidí umírají na nemoc z ozáření, popáleniny nebo nedostatek potravy. Následujících devět svazků mangy líčí každodenní strastiplný život v poválečné Hirošimě a končí v roce 1953.

Příběh Bosého Gena je nesmlouvavě drastický. Všechny postavy, které hrdina potkává bezprostředně po výbuchu, postupně umírají, jeho malá sestřička nakonec přežije jen čtyři měsíce. Ve zpustošeném městě se bojuje o holé přežití a zavládnou zde ty nejnižší lidské pudy. Jenže výjevy jsou podány očima malého chlapce, jenž i přes všechnu beznaděj pořád neoblomně věří, že lidé jsou v jádru dobří a že všechno zlé jednou pomine. Koneckonců i kresba a styl vyprávění jsou poplatné zlaté éře šónen mangy.

Bosý Gen byl pro mnoho mladých Japonců prvním setkáním s hirošimskou tragédií. Šukan Šónen Džanpu, v němž začal příběh vycházet, nebyl ještě na začátku sedmdesátých let nejprodávanějším časopisem jako dnes, přesto se Nakazawovy vzpomínky dostaly k půl druhému milionu hlavně dětských čtenářů. Gen přežil v populárním časopise rok a půl, než editoři přišli s tím, že téma je pro mainstream skutečně až příliš kontroverzní. Nakazawa pak pokračoval na stránkách podstatně méně čtených literárně-kritických časopisů. Dva z nich během serializace zkrachovaly, v tom třetím Nakazawa v roce 1985 Gena dokončil. Pro dospělejší čtenáře ještě hlouběji rozpracoval psychologii hrdinů, přidal další vzpomínky na válečné roky a mohl kreslit věci, které by editoři dětského časopisu do tisku nepustili.

Inspirace pro Mause?

První knižní vydání v roce 1975 zvedlo další vlnu zájmu a Bosý gen se dostal na seznam bestsellerů i do školních knihoven – dodnes se jeho deseti svazků prodalo celkem přes deset milionů. Popularitě knihy pomohlo filmové zpracování v podobě hrané trilogie z let 1976, 1977 a 1980. Přestože za první díl dostal režisér Tengo Yamada cenu na MFF v Karlových Varech, za vidění stojí spíše dvojice navazujících animovaných filmů z let 1983 a 1986, které vznikly v proslulém studiu Madhouse a nad nimiž Nakazawa držel producentský dohled.

Animák se prý v polovině osmdesátých let stal povinnou součástí osnov pro výuku moderní japonské historie. Drastické scény, v nichž lidé při výbuchu roztékají jako voskové figurky, ale děsily děti a přestaly se promítat na nátlak rodičovských organizací. Nakazawa příběh zpracoval i v několika románech a zatím posledním příspěvkem do filmografie Gena je televizní drama z roku 2007.

Ukázka z animované adaptace z roku 1983

Už rok po japonské knižní premiéře začali Bosého Gena překládat do angličtiny američtí a japonští protiváleční a protijaderní aktivisté shromáždění pod hlavičkou tokijské organizace Project Gen, v roce 1978 vyšel první ze čtyřech svazků v angličtině. Není to úplně první manga přeložená do angličtiny, jak se často traduje. O jediný rok Gena překonala šestistránková povídka The Bushi od Satoši Hiroty a Masaiči Mukaideho otištěná v sedmém čísle antologie Star*Reach. I tak je ale samozřejmě raný překlad Gena historicky velmi důležitý – nejen v USA, ale i ve zbytku světa uvedl mangu jako médium otevřené také vážným tématům.

O oficiální vydání kompletní série v angličtině se od roku 2005 stará Last Gasp. V předmluvě prvního vydání se k obdivu k Nakazawovi zpovídá Art Spiegelman, který se k překladu dostal zrovna v okamžiku, kdy pracoval na svém Mausovi. V mnohém jsou si obě mistrovská protiválečná díla podobná – zachycují hrůzy 20. století, které nám s odstupem času připadají skoro nepředstavitelné. Nepotřebují patos ani černobílé vidění světa rozděleného na dobro a zlo, jejich příběhy k nám díky tomu můžou promlouvat mnohem silněji.

7 komentářů u „ČERNÁ A BÍLÁ: Keidži Nakazawa byl dítětem atomové bomby“

  1. Dobrý den. Jsou nějaké plány na vydán v češtině?

  2. Manga to tady obecně má dost těžké a vychází spíš nucený výsek pro lolitky, takže bych si tipnul, že ani Nakazawa se českého vydání… ehm… nedožije. Ale třeba to Karlův seriál změní, kdoví.

  3. Vzhledem k délce komiksu a stáří bych bohužel na české vydání nevsadil ani pětník :( Jak jsem se tak koukal, tak i v Německu se dostali jen ke čtvrtému dílu.

  4. Polaci to vydali komplet.
    http://www.komiks.gildia.pl/komiksy/hiroshima_1945
    Je to hodně silné dílo a zanechalo ve mě silný dojem.

  5. Gen je naprosto nezapomenutelný zážitek! Spoustu vrstev, příběh často dojímá až k slzám, někdy má člověk pocit, že už to snad ani nedočte… ale optimismus a síla ducha, který do toho Nakazawa vrazil je naprosto obdivuhodný a inspirativní… stahujte! čtěte! Spiegelman v předmluvě má pravdu… některý panely se vypálí do paměti navždycky…

  6. rád věřím, mě stačí tato ukázka … škoda, že mangy tohoto typu nevychází i česky

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *