6 důvodů, proč by si Dredd 3D zasloužil kino

RECENZE > Rok 1995. Do kin vstupuje první brosnanovka Zlaté oko, Fincherova klasika Sedm nebo Mannův ikonický Nelítostný souboj. A taky Soudce Dredd. První filmová adaptace britského komiksového ranaře, kterého vymysleli scenárista John Wagner, španělský kreslíř Carlos Ezquerra a Pat Mills tenkrát na pozici jejich redaktora. Režíruje Danny Cannon a titulní postavu ztvárňuje Sylvester Stallone. Přestože hlavnímu plakátu dominuje s helmou na hlavě, v průběhu děje to nevydrží, sundává ji a definitivně film posílá „do trezoru“ k ostatním guilty pleasures, po bok Spawna, Batmana & Robina nebo Millerova Spirita.

Pokud se chce filmový Dredd někdy připomenout, daří se mu to jen díky krystalicky čisté béčkovosti a elitářskému designu soudcovských kostýmů. Novou šanci dostává v roce 2012 pod režijní taktovkou Petea Travise. Ve 3D a s Karlem Urbanem v titulní roli. Helmu nesundá ani omylem.

Všechno (a především pohled do plánu premiér Unie filmových distributorů) nasvědčuje tomu, že se do českých kin jen tak nedostane. Že ho pravděpodobně čeká stejný osud jako svéráznou divočinu Cabin in the Woods od geekovského dua Drew Goddard/Joss Whedon, ještě neznamená, že by nestál za vidění.

STORY: Dredd je uzavřený v mrakodrapu společně se soudcovskou kadetkou, jejíž výcvik dostal na starost. Zabít je chce celé osazenstvo budovy patřící jednomu z nejnebezpečnějších gangů v Mega City One. Nemají šanci uniknout. Pokud chtějí zůstat naživu, musejí zlikvidovat všechny ty, co chtějí zlikvidovat je. Přímočará story od Alexe Garlanda (28 dní poté, Sunshine) si bere nekompromisnost, surovost i banalitu dreddovských scénářů. I samotné jádro příběhu a jeho „poselství“ se nesou přesně v tomto duchu: pokud chcete vyzrát nad zákeřností a brutalitou svých nepřátel, musíte využít stejných prostředků a být při tom ještě brutálnější.

MEGA CITY ONE: Dreddova domácí půda, gigantické futuristické doupě nacházející se „v ruinách starého světa“. Nemusíte se hned prodírat jeho ulicemi, aby na vás dolehla atmosféra neuvěřitelně křehkého systému, který brání před absolutním chaosem právě soudci. Oáza násilí a strachu, první místo v žebříčku světových měst, kde byste nechtěli trávit prázdniny. Rozsáhlá placka zahalená v dýmu, z níž často ční architektonicky strohé mrakodrapy připomínající moderní vojenské pevnosti, které jsou snad dopředu stavěné tak, aby ustály atomovou válku. Pohled na městskou krajinu přitom paradoxně působí, jako byste sledovali obří hřbitov s řadami majestátních náhrobků… Struktura a nálada celého prostoru vůbec vytvářejí pocit, že Mega City One je ve skutečnosti pokračovací linie Gotham City, s nímž to jde prudce z kopce, protože postrádá zesnulého Batmana.

NÁSILÍ: Pár věcí dělá z Dredda skutečně cool podívanou, ale zároveň mu částečně dodává na příjemné podvratnosti. Vlastně už nejsem sám za sebe schopný říct, co se v dnešní hollywoodské kinematografii považuje za násilí stylizované a co za násilí autentické. V případě Dredda se obě formy vlévají do jednoho koktejlu. Lámání kostí, vystřelené mozky, zaražené ohryzky a tak dále. Vše je patřičně hnusné, dodávající světu Mega City One uvěřitelnou syrovost a špínu. Zároveň mluvím o velmi sympatické věci, která musí potěšit zejména skalní fandy a vůbec čtenáře znalé Dreddových příběhů – některé z drastických scén mají totiž podobně intenzivní feeling jako metalové kresby Simona Bisleyho.

3D: O jeden klad čeští diváci přijdou, pokud se film do kin vážně nepodívá. Nicméně formát 3D souvisí s probíraným násilím a tvůrci ho využívají pouze ve vyhrocených momentech spjatých s drogou zvanou Slo-Mo. Po požití se dotyčným svět téměř zastaví, realitu a čas vnímají v nesnesitelně pomalém sledu událostí. Vy jako divák pak máte díky třetímu rozměru možnost pocítit na vlastní kůži závratné halucinogenní stavy, při nichž třeba prolétávají kulky obličejem. Matrixovský bullet-time se tady slepě nekopíruje, naopak se s ním dál kreativně pracuje.

HUDBA: Agresivní elektronika v podání skotského skladatele Paula Leonard-Morgana skvěle rytmizuje krvavé přestřelky a v mnoha případech kompletně utváří stylovost snímku. Pozoruhodné je, že hudební doprovod nemá pranic společného s neprůstřelným a neprůhledným charakterem Dredda. Vztahuje se spíš k atmosféře samotného města, k jeho tepu a frenetickému tempu.

KARL URBAN: Trefně vybraný představitel autoritářského Dredda. Nepřirozeně nakrknutý škleb, strohé vyjadřování, správně posazený hlas a především fyzické herectví, které s sebou vnáší do filmu další tunu skálopevné maskulinity (připomínám, že celou dobu nosí helmu). I díky Urbanovi je Dredd špinavým a drsným sci-fi thrillerem s místy fašistickým vyzněním. Přesně takový byl, je a zřejmě nadále bude komiksový předobraz.

Upoutávka

Ukázka ze soundtracku – skladba Mega City One

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *