Reportáž: Jak divoši z Česka přijeli na konferenci ICAF

Fatale

Pokud mám vysvětlit, jak jsme se s Pavlem Kořínkem ocitli na přelomu září a října 2011 na komiksové konferenci v americkém městečku White River Junction, bude potřeba vrátit se trochu do minulosti.

José Alaniz, docent na oddělení slavistiky Washingtonovy univerzity v Seattlu, se mi poprvé ozval v roce 2005 kvůli mému dva roky starému textu o českém komiksu pro International Journal of Comic Art (IJOCA). O rok později jsme se potkali na moskevském festivalu KomMissija. José v té době dokončoval sběr materiálu pro knihu o ruském komiksu, souběžně se ale stále více zajímal o ten český.

Opakovaně začal navštěvovat Českou republiku a v roce 2009 koordinoval vznik bloku dalších textů o české scéně pro IJOCA. Naše spolupráce se prohlubovala, a tak na KomiksFest!u 2010 zazněla nabídka, jestli bychom se – Pavel Kořínek a já – nechtěli v následujícím roce zúčastnit konference pořádané organizací International Comic Arts Forum (ICAF), kde bychom měli příležitost představit český komiks americkým akademikům osobně.

Představa to bylo velmi lákavá, jenže ICAF nám bylo schopno zajistit jen ubytování – uhrazení cesty nikoli. A zatímco Pavlova domovská Akademie věd byla připravena proplatit jeho letenku, já podobnou možnost k dispozici neměl. Chvíli se proto zdálo, že na spanilou jízdu za oceán budu muset zase rychle zapomenout. Naštěstí však do hry vstoupilo České centrum v New Yorku, které se velkoryse rozhodlo podpořit propagaci českého komiksu, a tedy i můj let.

Světla velkoměsta

Bylo nám s Pavlem samozřejmě jasné, že na konferenci budeme představovat pouze exotické zpestření, něco jako africký soubor lidových tanců oděný v sukýnkách z palmových listů. Radost z pracovní návštěvy Spojených států nám to ale rozhodně zkazit nemohlo.

26. září jsme se po mezipřistání v Londýně přesunuli do New Yorku, kde jsme se co nejrychleji pokoušeli vzpamatovat z šestihodinového časového posunu. Můj první dojem z Manhattanu mi připomněl zážitky z Prachovských skal – člověk chodí stinnými roklinami a kolem se tyčí věžovité útvary, často velmi bizarních tvarů. A veverek je na Manhattanu dokonce víc, k tomu výrazně méně bojácných. Jinak je ale centrum New York City mnohem vlídnější a civilnější, než jsem si ho na základě zhlédnutých filmů a seriálů naivně představoval. Navzdory nadlidskému měřítku většiny staveb tu – narozdíl třeba od Moskvy – nemá člověk dojem, že by se měl cítit nicotný a zaměnitelný.

O dva dny později nás vyzvedl José spolu s Héctorem Fernándézem L’Hoestem, specialistou na latinskoamerický komiks, a společně jsme autem vyrazili do vermontského městečka White River Junction. Konference ICAF se každý rok koná na jiném místě (loni například v knihovně sněmovny ve Washingtonu); městečko na severovýchodě USA bylo tentokrát zvoleno proto, že zde sídlí renomovaná škola The Center of Cartoon Studies, která letošní konferenci spoluorganizovala.

Výjimečná akce v kulturáku

White River Junction leží na železnici a člověk si tu snadno dokáže představit, jak sem před dávnými lety navezli pražce a kolejnice, postavili saloon a pár dalších dřevěných stavení a ty se postupně přeměnily v dnešní obec. I díky okolní zvlněné zalesněné krajině působí městečko dokonale idylickým dojmem a studenty komiksové školy od usilovné tvorby bezpochyby neodvádějí žádné nástrahy velkoměsta.

Samotná konference začala ve čtvrtek 29. září a konala se v budově místní „music hall“, jakési obdobě našeho kulturního domu. Z dalších účastníků jsem osobně znal jen Davida A. Beronäho, autora knihy o dřevorytových románech, Pavel se už dříve potkal i s Charlesem Hatfieldem, specialistou na alternativní komiks. Z dalších známějších jmen je třeba zmínit alespoň Stephena R. Bissetta, spolutvůrce Johna Constantina a kreslíře ságy o Bažináčovi, a Roberta Sikoryaka, tvůrce řady komiksových parafrází klasických literárních děl.

Podle Josého tvrzení je konference ICAF v americkém kontextu výjimečná, protože několik dalších podobných akcí funguje pouze v rámci sympozií zaměřených na popkulturu obecně. Oproti prvnímu českému kolokviu věnovanému komiksovým studiím, které se v dubnu 2011 konalo v Olomouci, tu sice byl (ehm) jistý kvalitativní posun, nicméně i na konferenci ICAF se objevovaly příspěvky, které spíš připomínaly hru na vědu než prezentaci skutečně zajímavého výzkumu.

My flowers are beautiful

Ty přesvědčivé ale samozřejmě výrazně převažovaly a jejich tematický rozptyl byl obrovský – od vlivu tibetského mysticismu na zrod prvních superhrdinských komiksů přes metakomiksy v tvorbě Charlese Schulze až třeba po analýzu anglických pirátských překladů („scanlations“) japonské mangy. Jako nejzářivější osobnost celé konference se ukázal Stephen R. Bissette. Jeho přednáška o manze Uzumaki a využití geometrie v hororech sice určitě nebyla ta vůbec nejpronikavější, ovšem Stephen je bezpochyby strhující řečník a zároveň nesmírně srdečný člověk.

Pavlovo a mé povídání přišlo na řadu v pátek odpoledne. Našim cílem bylo představit úplně neznalému publiku vývoj českého komiksu od počátků po současnost. A zatímco Pavlova angličtina je suverénní, moje byla bezpochyby nejhorší na celé konferenci. Nicméně i má část byla zřejmě dostatečně srozumitelná, po skončení našich příspěvků s námi publikum ještě dlouho diskutovalo a náš exotický příběh plný zvratů a politických ukrutenství jej podle všeho opravdu zaujal.

Následující večer a ráno nás účastníci konference zastavovali a opakovaně vyjadřovali nadšení z našeho vystoupení. Dílem se bezpochyby jednalo o slušnost, dílem pak o projev solidarity se zemí zmítanou totalitami i kapitalismem. Povýšený nadhled ale z nikoho nečišel – určitě i proto, že ICAF má silnou francouzskou odnož a zájem jejich členů o evropský, latinskoamerický, asijský nebo africký komiks je na americké poměry nadstandardní. Mé ego pak samozřejmě zahřálo i to, jak rychle se zaprášilo po několika balících sborníku AARGH!, které jsem dovlekl s sebou.

Amerika zaostává za Evropou

Na základě některých příspěvků i neformálních rozprav u snídaně v hotelu jsem se nicméně utvrdil v přesvědčení, ke kterému jsem tíhl už dříve – že totiž Spojené státy navzdory dlouhé tradici a velikosti trhu nejsou onou komiksu nejzaslíbenější zemí, jak se ze středoevropské perspektivy může zdát. Superhrdinský komiks čtou převážně náctiletí nerdi, jejichž percentuální zastoupení v populaci je relativně nízké, a indie scéna je jaksi z podstaty záležitostí malé skupiny konzumentů. Autoři jako Art Spiegelman, Robert Crumb a dva tři mladší tvůrci už sice prorazili do kategorie „obecně respektovaný umělec“, nicméně komiks jako takový má na rozdíl od Francie nebo Belgie pořád nálepku poněkud nejapné formy.

V sobotu, kdy konference končila, jsme se s Héctorem a Josém opět přesunuli do New Yorku a následující týden strávili pobíháním po Manhattanu. Ve Whitney Museum of American Art právě probíhala výstava německoamerického malíře a kreslíře Lyonela Feiningera, jehož komiksy Kin-der-Kids a Wee Willie Winkie’s World z let 1906–1907 patří do stejné ligy jako Little Nemo a Krazy Kat. V Metropolitan Museum of Art zase příjemně tematicky navazovala výstava věnovaná karikatuře. Díky Josého kontaktům jsme mohli nahlédnout i do Museum of Comic and Cartoon Art, ačkoli bylo právě uzavřené kvůli instalaci nové výstavy.

Při nájezdech na komiksové obchody jsem si nakonec nejvíc užil knihkupectví Strand přímo na Broadwayi, které vedle nových titulů nabízí rozsáhlé antikvární zásoby. A monografií či souborných vydání komiksů z první poloviny 20. století už v Americe vyšlo opravdu požehnaně. Mimořádně příjemný zážitek jsem si odnesl i z New York Public Library – při pídění se po krajanských periodikách jsem vrchovatě ocenil, jak taková instituce chce a dokáže být (na rozdíl například od Národní knihovny v Praze) vstřícná vůči svým návštěvníkům.

Závěr z celé cesty tudíž zní – pokud bude zase někdy příležitost vypravit se do Ameriky pod záminkou další konference, určitě se nebudu nijak halasně bránit.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *