Jak Tomášové vyrazili na festival Angoulême 2011…

Tak jako se každý pořádný muslim musí alespoň jednou v životě vypravit do Mekky, měl by každý pravověrný čtenář komiksů, který není živ jen americkými superhrdiny, zavítat na Mezinárodní festival komiksu ve francouzském Angoulême, největší akci svého druhu v celé Evropě.

A tak jsme se spolu s Tomášem Kučerovským vydali na 38. ročník festivalu, který se letos konal od čtvrtka 27. do neděle 30. ledna. Na cestu jsme vyrazili o den dříve a po příletu do Paříže okoukli výstavu MOEBIUS-TRANSE-FORME (www.moebius-transe-forme.com), na které je k vidění průřez dosavadní tvorbou francouzského klasika Jeana Girauda alias Moebia. Návštěva se sice nejprve poněkud zkomplikovala, protože nám u vstupu do výstavního prostoru Fondation Cartier pour l ’art contemporain bylo řečeno, že s velkými zavazadly do budovy nesmíme a že si je máme odložit v některé z okolních kaváren (inu, Francie). Situaci jsme ale nakonec vyřešili (do kavárny jsme po několika neúspěšných pokusech o domluvu odložili spolu se zavazadly nejdříve také mě a o hodinu později zase Tomáše) a výstava stála za přestáté peripetie. Ačkoli je totiž Moebiovi dvaasedmdesát let a ačkoli z pochopitelných důvodů už jeho aktuální tvorba není tak revoluční, jako byla v 70. letech, kreslíř má stále lehkou ruku a slabost pro psychedelické výjevy. Z jeho děl je navíc cítit, že se nebere přehnaně vážně a ve svých autobiografických projektech se rád zobrazuje jako komickou postavičku s přerostlým nosem a poněkud natvrdlým výrazem.

Protože jsme ubytování začali řešit teprve dva měsíce před začátkem festivalu, sehnali jsme pouze nocleh u mladé rodiny žijící na předměstí Angoulême, to jest značně daleko od centra. Náš domácí navíc neuměl ani slovo anglicky, nicméně nás každé ráno ochotně dovezl do místa dění (s přáním: „Good today!“) a večer zase odvezl (s dotazem: „Good today?“).

Samotné Angoulême je poměrně ospalé jihofrancouzské město se 40 000 obyvateli, které se ale jednou za rok proměňuje v obrovský bzučící úl přetékající komiksovými tvůrci i čtenáři. Radnice si svého komiksového festivalu náležitě považuje, a tak se dá v Angoulême na komikové atributy narazit na každém kroku – počínaje nadživotní bustou Hergého nebo názvy ulic psanými v bublinách a konče velkoformátovými malbami na zdech domů, na nichž jsou po celém místě zvěčněny známé postavy z frankofonních komiksů.

Festival má svou základnu přímo na radnici, kde je umístěno informační a tiskové centrum. A přímo na jejím nádvoří byl letos zbudován mobilní pavilon s výstavou ze světa Troy (v češtině jsou dostupná čtyři alba z řady Trollí války čili Trolls de Troy). Hned vedle stály kryté stanové koridory Le Nouveau Monde (Nový svět) věnované menším a alternativním vydavatelům. Po rue Hergé a rue Goscinny pak bylo možno dojít ke dvěma rozlehlým demontovatelným pavilonům Le Monde des Bulles (Svět bublin), kde sídlily velké ryby jako Soleil, Casterman, Dargaud, Delcourt, Dupuis nebo Le Lombard. Celkově byl festival rozesetý po centrální části města na dalších zhruba dvaceti místech, z nichž stojí za zmínku ještě alespoň Cité de la BD (Město komiksu – chátrající postmoderní budova) a Musée de la BD (Muzeum komiksu – nově zrekonstruovaná historická budova).

Hlavní dojem z festivalu lze shrnout jako tsunami vjemů – tolik zajímavých komiksů na jednom místě jsem ještě nikdy neviděl a asi zase dlouho neuvidím. Fascinující byla žánrová i stylová škála – od dokonale profesionálního mainstreamu po divoké experimenty i zcela civilní projekty. V každé z myslitelných zátok komiksové formy přitom bylo možné vedle průměrných i nezajímavých počinů najít množství neotřelých a inspirativních děl, podivuhodné žánrové fůze, originální techniky, intenzivní emoce i lákavě vyhlížející příběhy. Kromě listování záplavou nových i antikvárních alb na každého návštěvníka čekala rovněž řada výstav originálů – od stálé historické expozice přes rozsáhlou a vydařenou přehlídku francouzského kreslíře Barua (lambiek.net/artists/b/baru.htm) až po drobné autorské výstavy začínajících tvůrců, jež byly roztroušeny po místních kavárnách a obchůdcích. Jen z přednášek a panelových diskusí jsme si toho příliš neodnesli, protože vše se odehrává ve francouzštině a na anglicky mluvící (případně jakž takž rozumějící) návštěvníky se tu nikterak nemyslí.

S Tomášem jsme zkoušeli své štěstí a část pobytu se bavili tím, že jsme se svými projekty pronásledovali zástupce nejrůznějších vydavatelství – a vzali jsme to z gruntu od amerického Image po nezávislé Çà et Là, které má v plánu vydat české O pribjehi. Už předem nám bylo řečeno, že festival v Angoulême je především o prodávání komiksů a že na studování prací neznámých autorů tam vlastně nikdo nemá moc čas, nicméně jsme se drželi hesla: Není dobré od toho něco čekat, ale je dobré to zkusit. A tak jsme zkoušeli a rozsévali. Pár opatrných zájemců se našlo, teprve budoucnost ovšem ukáže, jestli se alespoň jedna malá ryba chytí.

Zajímavé nicméně bylo, že několik zemí zde mělo přímo své stánky – o propagaci svého komiksu zde usilovalo Finsko, Norské království a dokonce též Rumunsko. Třeba se jednou k podobnému pokusu odhodlá i Česká republika.

K velkým mezinárodním festivalům také patří oprašování starých kontaktů, které člověk navázal na některém jiném festivalu v některém jiném koutu Evropy, případně Asie. A tak jsme jeden oběd strávili s polskou výpravou, Tomáš křísil dávná přátelství ze Singapuru nebo Koreje, já skromněji z Petrohradu nebo Londýna. Bohužel až po návratu jsme zjistili, že byl v Angoulême také Filip Škoda, u stánku jeho vydavatele Joker jsme ho ale při podepisování jeho alb o doktoru Babillovi nezahlédli. Lucie Lomová pak byla zastoupena alespoň na výstavě Expo Archipel, kde visely ukázky z jejího nového komiksového projektu o Albertovi Vojtěchu Fričovi.

Zatímco ve čtvrtek a v pátek dopoledne ještě bylo možné po jednotlivých pavilonech celkem volně chodit, v pátek odpoledne už začaly davy povážlivě houstnout a o víkendu bylo na některých místech lidí tolik, že se jimi sotva dalo prodrat. Všichni velcí vydavatelé také měli ve svých stáncích speciální část, kde seděli jejich kreslíři a scénáristi, aby se mohli s trpělivým výrazem podepisovat nekonečným frontám zájemců.

Udělování cen, které představuje jeden ze zlatých hřebů akce, nás minulo úplně, protože v neděli jsme se potřebovali vydat na cestu zpět ve 14.00 a slavnostní vyhlášení vítězů proběhlo až dvě hodiny poté (www.bdangouleme.com/palmares-officiel). Sluší se ale aspoň zmínit, že Grand Prix města Angoulême získal trochu překvapený, nicméně potěšený Art Spiegelman a že cenu za nejlepší debut obdržela německá autorka Ulli Lust, s níž Tomáš Kučerovský dělal rozhovor pro AARGH! 10.

Co říct závěrem – výprava do Angoulême vyjde s letenkou do Paříže, jízdenkou na TGV, ubytováním, vstupným a skromným stravováním na nějakých 15 000 Kč. A pokud člověk nemluví francouzsky, je v řadě případů odkázán především na vizuální vjemy. Přesto ale podobný zážitek stojí zato – festival představuje dokonalou ukázku toho, jak komiks může fungovat, jak mimořádně pestré může mít podoby, jak se stále proměňuje a vyvíjí a jak můžu hypnotizovat zástupy čtenářů toužících po svých příbězích. A jako zdroj energie, který návštěvníka pohání k vlastní tvorbě, pak může působit ještě dlouho.

2 komentáře u „Jak Tomášové vyrazili na festival Angoulême 2011…“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *