Tintin a chrám Slunce

Častým narativním prvkem v Hergého tintinovské sérii je „cesta“. Již v albu Tintin v Americe náš neohrožený reportér pronásleduje gangstera Bobby Smilese napříč Spojenými státy, v albu Faraonovy doutníky se Tintin vydává po stopách pašeráků drog z Káhiry až do Indie, v albu Ulomené ucho se dostane ze San Teodora do pralesa ke kmeni Arumbayů, v příběhu Černý ostrov Tintin cestuje po Anglii z Doveru do Kiltochu na severu Skotska, atd. A to nemluvím o slavné Tintinově cestě na Měsíc, která se snad také někdy objeví v českém překladu na našem trhu. Nejde však přitom nikdy o klasické cestování; Tintin buďto někoho pronásleduje nebo před někým prchá, jeho cesta je plná nehod nebo přímo karambolů, náš hrdina létá letadlem, jezdí autem, cestuje ve vlaku, a nebojí se ani chodit pěšky.

chrslun_obalka.jpg

Motiv cesty převládá i v albu Chrám Slunce, který si dnes mohou přečíst i čeští čtenáři; jeho děj bezprostředně navazuje na příběh 7 Kříšťálových koulí. Tintin zde necestuje sám, ale (kromě stálého společníka Špunta) jej doprovází kapitán Haddock a mladý indián Zorrino. Vydávají se po stopách uneseného profesora Hluchavky a jejich cesta vede z peruánského přístavu Callao přes Kordillery do jihoamerického vnitrozemí. Celé putování pak končí v inckém Chrámu Slunce, kam zčistajasna vpadnou na nezapomenutelném půlstránkovém obrázku na str. 47.

Nutno ovšem dodat, že motiv „zapomenuté říše Inků“ není v dobrodružné literatuře nijak nový a byl před Hergém již několikrát literárně a mnohokrát komiksově zpracován. Hergé jej však obohatil o několik nových detailů, mezi nimiž nechybí řada obvyklých nešťastných eskapád kapitána Haddocka, roztomilá nedorozumění s nahluchlým profesorem Hluchavkou a obrázky vkládané do závěrečné sekvence, které ilustrují vytrvalé (i když bezvýsledné) pátrání neohrožených detektivů Kadlece a Tkadlece. V příběhu Chrám Slunce kapitán Haddock, pronásledovaný smůlou, vynalézá několik nových nadávek, např. „sůvy z nudlí“, „tepicháři“, zcela nekorektní „Čukčové čokoládoví“, či „vycpaná ochechule“.

Při zobrazení inckých reálií se Hergé nepochybně inspiroval knihou Charlese Wiesnera „Peru a Bolivie“; po narativní stránce byl jeho vzorem Gaston Leroux a jeho román L’Epouse du soleil [Nevěsta Slunce], v němž dokonce vystupuje indián z kmene Kečua jménem Huascar.

chrslun_uk.jpg

Z Callaa Tintin s Haddockem cestují nejvýše položenou železniční tratí na světě. Trať však ve skutečnosti nevede do Jaugy, jak si přečteme v albu, ale do Huancavelicy. Během této cesty jsou naši přátelé nuceni vyskočit z nebezpečně zrychlujícího vagonu. Na str. 15 spatříme neohroženého Tintina, jak skáče do řeky. Padá z vagonu rovnou dolů, což je ovšem kámen úrazu: skok z rozjetého vozu dolů do řeky by ve skutečnosti nutně musel probíhat přibližně po parabolické trajektorii, že ano, páni fyzici?

Při práci na albu Chrám Slunce Hergé poprvé pracoval podle živých modelů: oblékal Jacobse a další své spolupracovníky do příslušných oděvů, upravoval jejich postoje a ty pak přenášel na papír. Jako všechny ostatní Hergého práce, i tento příběh je kreslený klasickou čistou linkou, je dokonale čitelný, jeho narace je lineární a napínavé sekvence a nebezpečné příhody jsou odlehčovány gagy založenými povětšinou na Kapitánových nehodách a jeho barvitých průpovídkách.

Kromě shora zmíněného půlstránkového obrázku na str. 47 je struktura stránek v celém albu jednotná: jsou zde vždy 4 stripy na stránku, ovšem s jedinou výjimkou potvrzující pravidlo: na str. 9 se první strip rozpadá do dvou úzkých „pásků“, jejichž forma skvěle vystihuje kontraproduktivní nervozitu a spěch kapitána Haddocka chvátajícího na pomoc Tintinovi.

Tintinova dobrodružství #14: Chrám Slunce
autor: Hergé
Albatros, 2009
záznam v comicsdb

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *