Kreslím komiksy, jako bych psal – rozhovor s Lewisem Trondheimem 2/2

Druhá část rozhovoru je věnovaná autorovu stylu, postavení komiksu ve Francii a Donžonu. Úvodní obrázek je převzatý z Trondheimova komiksového blogu.

trondheim2.jpg

předchozí část

Ve svých komiksech používáte velmi jednoduchý výtvarný styl a stylizaci. Vyšlo to z toho, že rád tvoříte pomalu, z vaší lenosti?
Lenost se v tom samozřejmě projevuje. Když vytvořím postavu se čtyřmi prsty, tak tím jeden prst ušetřím. A na konci roku, když se to sečte, tak to udělá deset až patnáct stránek. A také kreslím jednoduchým stylem, který vyplývá z toho, že jsem na začátku kreslit neuměl. A taky jsem zjistil, že je v komiksu dobré používat obrázky jako určitý styl psaní – kreslit komiksy je pro mě totéž co psát.

Ne nadarmo se tedy říká, že lenost je hybná síla pokroku.
Je to tak, ale když je někdo líný, tak nedělá méně věcí, ale dělá je efektivněji. Takže pokud bych dal vedle sebe dvě své vlastnosti, tak spíše než o lenosti bych hovořil o efektivitě.

Jak se díváte na současnou komiksovou produkci ve Francii? Jakých nakladatelství a autorů je dobré si všímat?
Už několik let můžeme hovořit o zlatém věku francouzského komiksu. A je tu celá řada autorů jako Sfar, Blain či Blutch.

Mluvíte o zlatém věku komiksu, ale všichni si zároveň stěžují, že trh je přesycený.
Protože jsme nikdy neměli tolik komiksů na trhu, což znamená, že je tu ohromné množství kvalitních komiksů, ale tak jsme nikdy neměli tolik špatných komiksů. Přirozenou cestou samozřejmě dojdeme k tomu, že přetrvají jen ty nejlepší.

Jaká je situace u nakladatelů, nerýsuje se nějaké nové L’Association, které by zase posunulo francouzský komiks o kousek dál?
Nemyslím, že by tu byla nějaká nová L’Association, jestli něco přijde, tak to přijde od autorů. Nakladatelství sama o sobě nikdy nepřišla s ničím novým, vždy to byli autoři, kteří komiks rozhýbali. Ve Francii to byli např. v roce 1959 Goscinny a Charlier, kteří přišli s novým časopisem Pilote. V 70. letech to byli další autoři, kteří vytvořili nové časopisy jako Métal Hurlant, L´Echo des Savanes či Fluide Glacial, a totéž bylo v roce 1990 s L’Association. Myslím, že nové formy se už objevují díky internetu a budou využívat nové digitální podoby, nové nosiče komiksu.

Série Donžon sice u nás zatím nedosáhla závratných prodejů, nicméně si troufnu říct, že si u čtenářů získala velkou oblibu a snad až kultovní status. Jak se vám dnes daří kočírovat takový moloch, který už čítá pět samostatných řad?
Na začátku byl Joann Sfar, který se mnou chtěl spolupracovat. Byli jsme spolu v jednom ateliéru, kde mi nabídl celou řadu příběhů a po pěti letech mi nabídl první sérii Donžonu a já jsem souhlasil. A poté, co jsme vydali druhý svazek, tak už byl frustrovaný, že to nemůže celé kreslit sám, tak mi zavolal, že by byl rád, kdyby se situace do budoucna změnila, ale já jsem odmítl, že už jsme začali pracovat tímhle způsobem a nebudeme to měnit. A on řekl ano, tak dobře. Ale za dva dny poté mi stejně poslal prvních pět stránek, co udělal, a protože to bylo dobré, tak jsem začal spolupracovat i na kresbě. A abych se mu trošku vysmíval, tak kromě série, která se bude odehrávat v budoucnosti, začneme ještě jednu, která se bude odehrávat v minulosti. A myslím, že tohle je to opravdové bohatství Donžonu, které se objevuje už i tady v České republice, a to je právě ta provázanost minulosti s budoucností. Vy máte teď k dispozici jednu sérii, ale je třeba si uvědomit, že hlavní postavou celého Donžonu je vlastně planeta. Já doufám, že tu u vás vyjdou ještě další alba, abyste byli ještě žhavější do Donžonu než teď.

A víte, jak se budou ty příběhy vyvíjet dál a dál až po těch plánovaných tři sta dílů?
Ne, ne, žádnou představu dopředu nemáme.

On už si možná Donžon žije vlastním životem.
Jistě, chceme postupovat pomaličku a objevovat Donžon spolu se čtenáři.

Jaké je vlastně postavení Donžonu ve Francii a nakolik je tam populární?
Můžeme říct, že je to série, která se prodává slušně. Nejsou to žádná velká množství, ale špatné to taky není. Nejvíce jsme zatím prodali 60 000 výtisků a průměr se pohybuje kolem 15 000.

A sledujete jenom francouzský komiks, nebo i americký či japonský? A ovlivňují vás?
Samozřejmě, čtu alternativní americké komiksy, mám rád mangu, jsou tam velmi dobré věci. Ovlivňuje mě takový ten populární rozměr mangy, která mívá spoustu stránek. Tím pádem má zcela jiný rytmus a jiný nádech, s jakými se v běžném, osmačtyřicetistránkovém albu nesetkáte.

A jsou pro vás ty velké manga eposy inspirací vytvářet něco podobného, ale ve svém vlastním stylu?
Já nechci psát mangy. Ale do edice Shampooing jsem zařadil knižní verzi japonského kresleného filmu Mí sousedé Jamadovi. Nemám rád Francouze, kteří kreslí jako autoři mangy, ale samozřejmě se její formou můžeme inspirovat.

A otázka na závěr, čeho byste chtěl v komiksu ještě dosáhnout?

Mám své projekty, chtěl bych se zaměřit na díla většího rozsahu, se spoustou stránek, kde bude hodně dobrodružství, legrácek a rvaček.

Děkuji velmi za rozhovor.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *