Naposled – lekce z viny, snů a sexuality

RECENZE > Je to naposled, fakt naposled. Jestli jsem se vůbec někdy chtěl více věnovat nějakému typu obrázkových seriálů, tak to byly naučné komiksy. Místo toho už píšu třetí recenzi v řadě na autorské trilogie vydané v jednom svazku s velmi fantaskním (až „halucinačním“) příběhem. Nebeský bibendum byl francouzský dadaistický art, Dobrodružství Jeronýma Moucherota zas francouzský surrealistický pop a čím bych velmi rád uzavřel tuto svou publicistickou sérii? Nezávislou psychoanalýzou od amerického klasika Charlese Burnse. Kniha se jmenuje Naposled.

„Nakonec to stejně skončí… Protože všechno je jednou naposled, nebo ne? Naposled spolknete prášek, naposled si zakouříte, naposled si loknete vody… Naposled se krásně políbíte.“
Doug

Naposled hezky od začátku
Prvotní dojem z knihy zásadně ovlivňuje jméno autora, název publikace, obálka a první stránky. Charles Burns se u nás zapsal do povědomí hlavně díky grafickému románu Černá díra, jehož kvality jsou neoddiskutovatelné. Název Naposled je skvělý. Jediné slovo, které má v sobě tajemství, osudovost, bolest i leccos dalšího. Obálka víc skrývá a slibuje, než vysvětluje. Je na ní velká celoobličejová maska, v pozadí temná vodní hladina plus zlověstný břeh s nánosem naplavenin. Úvod knihy je rovněž netradiční a působivý. První dvě stránky jsou koncipované jako symetrická geometrická abstrakce. Samotný děj startuje až na třetí stránce, kde se v posteli probudí mladík do snové(!) reality.

Vyprávěcí rámec knihy se rozpadá do mozaiky, složené ze dvou základních příběhů. V prvním sledujeme dospívání mladíka Douga – vztahové problémy, jeho touhu po uměleckém sebevyjádření, nelehkou cestu k převzetí odpovědnosti za svůj život. Tuto linku rozšiřuje druhé dobrodružství, kde se hlavní hrdina ocitá v podivném sci-fi světě připomínajícím zanedbaný orient plný mutantů. Do toho příběh skáče v čase, obsahuje zjevné záznamy snů, už tak vizuálně vděčné vyprávění doplňují odkazy na Hergého Tintina či Interzónu Williama S. Burroughse, časté obrázky fotografií nebo sekvence zamilovaných retrokomiksů pro paní a dívky…

Komiksová posedlost mládím?
Na ukočírovaní toho všeho by pohořel nejeden umělec. Charlesi Burnsovi se to daří, navíc pečlivě čtenáři dávkuje vodítka zápletky až do konce knihy. Publikace Naposled je na rozdíl od Burnsovy dříve vyšlé Černé díry vyvedená v barvě, což ale nezmenšuje účinky zneklidňující, temné (až hororové) atmosféry díla. Na druhou stranu Burns nesklouzává do deprese vždy a za každou cenu, nejedná se o monotónní „gymnaziální emo“ ve stylu tvorby Maxe Anderssona, nebo prvoplánovou intelektuálštinu. Místo toho jsem si během četby pokládal otázku, co vede zralého umělce (ročník 1955) k práci na v podstatě teenagerovské látce, kde parafráze Tintina střídá prostředí levných studentských pronájmů a punkových koncertů. Neměl by Charlese Burnse spíš zajímat Dougův táta, než trable americké mládeže? Pak jsem si ale uvědomil, že tomu v mnohém určujícímu období přechodu mezi školou a zaměstnáním nikdo neunikne, nikdo se ho zcela nezbaví a proto má zásadní vliv na celý život, jak ostatně dokládá i zmíněná postava otce hlavního hrdiny.

V příštím čtení knihy zaměřím svou pozornost na několik málo zmínek o Dougově matce, abych dostál úvodnímu zařazení do kategorie psychoanalytického čtiva. Nakladatelství Trystero nechrlí své tituly závratným tempem. O to větší práci si dalo s výběrem trojice vyšlých knih. Premiérový Autobus považuju za nejlepší knižní sbírku stripů u nás, Dívka jménem Patience mě trochu zklamala (očekávání byla velká a z cestování časem by se dalo podle mne vytěžit více). Recenzovaná kniha však patří k tomu nejlepšímu v češtině za poslední roky. Tenhle titul nečtu naposled.

Naposled
autor: Charles Burns
Trystero, 2017, 176 stran, 699 Kč
záznam v ComicsDB

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *