Šedesát let honby za římskými orly

Enrico Marini se plahočí za svými komiksovými Římskými orly už deset let, a ještě nějaký čas bude. Jak přiznal v nedávném rozhovoru, historicky největší porážkou v Teutoburském lese příběh neskončil, a autor napíše a nakreslí ještě dvě, spíše ale tři alba.

Nezapomeňte přečíst první část článku s názvem Římští, Mariniho, majestátní a ukrutní orli.

„Dokonce jsem uvažoval o tom, že udělám v ději elipsu a bitvu úplně vynechám. Kreslení mohutných bojových scén je intenzivní a namáhavá práce. A dokonce vím, že kdyby se řež táhla albem příliš dlouho, bylo by to pro čtenáře skličující. Nejsem přítelem velkých scén. Na druhou stranu je v tom síla komiksu – nemusíte mít tisíce statistů a kostymérů. Autor sice musí dostat řádně zaplaceno, ale jinak jde jen o to, kolik vůle, trpělivosti a energie investuje,“ řekl nedávno.

Latinský western
Své opus magnum označil za „latinský western“, v němž Germáni suplují tak trochu indiány, takže nemohou být bezezbytku zápornými hrdiny. „Brání svou zemi, a Římané jim z ní ukrajují stále více,“ říká Marini. V příběhu se pokusil o sondu do předkřesťanských časů, kdy lidé neznali to, co dnes považujeme za samozřejmé. Starost otce o dítě nebo manžela o ženu ale fungovala i tehdy. S přibývajícím čtenářským úspěchem a zájmem mu editoři dovolili příběh stále více rozvíjet. Ale pokračování si dá na čas, výroba tohoto alba byla prý velmi stresující.

Čím víc se příběhem zabýval, tím víc zaujímaly centrální symbolickou roli korouhve s římskými orly. „A tihle tři ztracení, pozlacení opeřenci navíc nebudou v ději jediní. Vstanou noví orli. „Konfrontace mezi Markem a Arminiem bude pokračovat za účasti dalších legií,“ slibuje.

Do dokonalé pasti
Dovolte nyní trochu zeširoka. Obálka pátého pokračování série, kde zakrvácený Marcus stojí v bažině, bez zbroje, jen s orlem a mečem, shrnuje velmi zajímavé téma, jemuž se v minulosti věnovalo několik zajímavých a téměř zapomenutých románů a jejich známějších filmových adaptací. Už jsem zmínil, že ve 4. pokračování se Marini vizuálně inspiroval filmovým Orlem deváté legie (2011).

Možná je ale škoda, že se víc nehrabal v anglických antikvariátech. Mohl by tam padnout na zhruba 60 let starý román Tři legie od George Solona, vojáka US Army s antickým příjmením. Jde o bystrý, poučený a realistický popis zániku legií v Teutoburském lese, se strhujícím líčením bitvy. Germáni takticky rozsekli římského hada na tři části a u zalesněného vrchu poblíž dnešního Kalkriese zbudovali zdánlivě iracionálně hliněný val, který obtáčel úpatí kopce, jakoby chtěl bránit posvátný germánský les.

Finta však byla v tom, že z druhé strany byl močál. Římané, kteří zprvu doufali, že vrch obsadí, zjistili, že je pochodová formace tlačí mezi val a bažinu. Do dokonalé pasti, o níž se dodnes přednáší na vojenských vysokých školách. Marini má něco z toho naznačeno, ale je možné, že takticky proběhla bitva promyšleněji, než se zdá.

Na tripu v barbariku
Z hlediska syžetu ale bitva (Illias) není totéž co dlouhá cesta k cíli (Odyssea). To druhé je scénáristicky vděčnější. Pátrání po orlech (či uneseném synu, jako v případě Markuse), čtenáře pohltí, i kdyby nechtěl.

A s tímto motivem v „římském“ vydání jako první přišla, byť ne v komiksu, nýbrž v knize pro mládež, Angličanka Rosemary Sutcliffová. Spisovatelka, od dvou let těžce postižená, vyfantazírovala v roce 1954 „kvest-román“ o honbě za ztraceným zlatým orlem zmizelé Deváté legie. A hlavně, jako první přišla s fascinujícím pokusem nahlédnout za limit, limes Romanus, do jinosvěta zvaného barbaricum (kde se nacházelo i území našeho státu).

Hrdina Orla deváté legie Akvila tam jde, protože jeho otec tam ztratil celou legii i s orlem, a tuto hanbu je třeba odčinit. Co na tom, že Devátá ve skutečnosti „zmizela“ pouze ze záznamů, a její fantazijní likvidace je jen transpozicí Teutoburské bitvy, atraktivně namontované do britských scenérií.

Sutcliffová pak ještě napsala spoustu dalších akčních děl, sama těžce zchromlá a na vozíku. Takovou sílu ducha v tak křehké a slabé ženě by nikdo nečekal. A nechybělo jí ani sebevědomí, tvrdila, že ví přesně, jak to tehdy vypadalo. Což je dnes už neudržitelné, teprve nyní badatelé ukazují, jak málo víme o myšlení Římanů, jejich pověrčivosti, představivosti i jejich brutálním míjení se s germánskou realitou.

Ten druhý Graves
V odklonu od komiksu musíme ještě chvilku pokračovat. Knihu Sutcliffové nejspíš četl tehdy třicetiletý redaktor amerického magazínu LIFE Ralph Graves (nikoli Robert, autor románu Já, Claudius), který po sobě mimo jiné zanechal zajímavé románové líčení japonské okupace Filipín, jak jej zažil na vlastní kůži.

Od Angličanky si toho „půjčil“ hodně. Jeho hrdinou je Severus Varus, synovec nešťastného Vara, který je u toho, když Augustus buší hlavou do zdi s legendární větou: „Vare, vrať mi mé legie.“ Fyzicky zdatný mladík se rozhodne podobně jako Marcus zachránit rodinnou čest a ztracené orly vrátit. Román Ztracení orli (Lost Eagles) jsem náhodou objevil před dvaceti lety na serveru Fictional Rome. Je silný autentickým líčením poměrů u Germánů, jejich jednoduchosti, brutality zákonů (sex s příslušníky jiných kmenů se bez dalšího přemýšlení trestal smrtí) a má strhující hemingwayovský závěr.

Hranice zůstala na Rýnu
Varus dokáže získat dva orly, jednoho po dramatické honičce mezi bažinami a ostrůvky a druhého s pomocí obyčejného úplatku, což přibližně odpovídá historii. Děj je zasazen do Germanikových tažení, která se měla Germánům pomstít, sebrat vybělené kosti legionářů a obnovit panství Říma. Dávno ale už bylo rozhodnuto, že hranice impéria napříště zůstane na Rýnu. Každý další průnik do barbarika bude jen věcí individuálního hrdinství.

Třetího orla jde tudíž Varus hledat na vlastní pěst ke kmeni Brukterů. Vydává se za zběha, symbol legie objeví, ale ve strhujícím finále nemá dost sil ani času jej vybojovat a odnést, jsou mu v patách. Volí proto v souboji s nejsilnějším z protivníků vědomé zmrzačení, zkrátka napře všechnu vůli a nechá se smrtelně zranit. Než si to udivený strážce přebere, má Varovo kopí v oku. Říman tak doslova na poslední straně románu dospěje k cíli. Doklopýtá do sýpky s poklady, a polomrtvý vynáší orla na světlo, aby tam aspoň na chvíli stanul na slunci na mýtině v triumfu římské síly a moci. Co na tom, že se o tomto vítězství nikdo nikdy nedozví. „A i když mu už bolest a krev zastřely zrak, pořád ještě cítil rukou pyšný orlí tvar,“ končí román.

Leč dost literárních námětů a aspoň na chvíli zpět ke komiksu. Před nějakými 14 lety jsem Lost Eagles donesl Milanu Resselovi. Přečetl si knihu jedním dechem a souhlasil, že je k převedení do komiksu ideální. Myslím, že ho to tenkrát docela nadchlo, jen těch sil se stejně jako Varovi už nedostávalo. Ono i to téma je už passé, nám z generace 50+ starověk suploval fantasy kulisy, dnes už římské dějiny ztratily mnoho ze své přitažlivosti.

Houslový klíč českých dějin
Což je škoda, protože všechny zmíněné děje mají hodně společného s českými dějinami, lépe řečeno s historií našeho území ještě před slovanským příchodem okolo roku 529. Markomanský král Marobudus, jehož Marini v seriálu maluje na jediném políčku, ale zmiňuje víckrát, je první historicky doloženou postavou našich dějin.

Disponoval obrovskou armádou, ale odmítl se do germánské revolty zapojit, a ještě vrátil do Říma Varovu hlavu. Tu mu předtím poslal Arminius, aby pochopil, na které straně barikády má stát. Marobud si vybral Řím, a s rozzuřeným Arminiem pak svedl dvě nerozhodné bitvy na úbočí Krušných hor. Protože ustoupil, považovali jej za zrádce a zbabělce. I zcela seriózní historik Vladimír Salač, expert na „dobu římskou“ na našem území, konstatuje, že v Marobudově příběhu jakoby byly v malém uloženy celé české dějiny, všechny jejich dilemata.

Předně je už zde (!) první doklad o určité nebojovnosti místní populace, což jistě souvisí s utvářením krajiny. Fakt, že Varova hlava doputovala ze západního Německa přes střední Čechy až do Vídně napovídá, že s cestami to přinejmenším nemohlo být tak tragické. Kdepak prales!

Velkou armádou disponující „zbabělec“ Marobud nechce ani slyšet o revoltě, a zmůže se také jen na chabou obranu hranic. Nakonec i jej čeká „Mnichov“, sesadí jej gótský zrádce Katvalda (devatenáct století starý předobraz zrádce Gottwalda!), který přivandroval odněkud z pomezí dnešního Polska a Pobaltí. Jinými slovy, země se poprvé octne v mocenském soukolí západu a východu.

Když nejde o život…
Jenomže Marobud, místo aby nalehl na meč a zemřel jako chlap, odchází do exilu do Ravenny a tam, coby neúspěšný klientský král pod ochranou a ve fešáckém vězení Římanů, přežije o hodně let Arminia i Katvaldu. Katvaldu sundá Stalin, pardon, Tiberius, a Arminius se stane roku 21. obětí úkladné vraždy kmenů, kterým se zdál být už příliš silný a zpupný. Tuším, že tam někde také skončí děj Mariniho Římských orlů.

Co se Marobuda týče, ten se podobně jako Otakar II. a ta hrstka dalších silných českých králů odporoučí beze vší slávy z dějin. Ještě říšský protektor Heydrich ve svém zásadním projevu v Rudolfinu si jej bere do úst, coby důkaz perfidnosti českého území. Odtud prý vždycky přišla dýka do zad. A to Heydrich netušil, že mu ji brzy dovezou z provincie Britannia Markoman Kubiš a Kvád Gabčík.

Summa sumárum, my Češi sice nemáme žádný hrdinský epos, ale máme fenomenální nehrdinský reálpolitický zakladatelský mýtus, navíc z dob, kdy většina mýtotvorných národů ještě snídala pod posvátnými duby žaludy.

2 thoughts on “Šedesát let honby za římskými orly”

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *