K úmrtí Džiróa Tanigučiho

Minulý měsíc postihla komiksovou scénu citelná ztráta – 11. února totiž ve věku nedožitých 70 let zemřel po vážné nemoci Džiró Taniguči (1947-2017), jeden z nejosobitějších japonských autorů, jehož dílo bylo s uznáním přijímáno i v zahraničí.

Přínos Džiróa Tangučiho japonskému i světovému komiksu je těžké zhodnotit v pouhých několika odstavcích, jež obvykle bývají vyhrazeny nekrologům. Pokud se však o to máme pokusit, je třeba vyzdvihnout především jeho nesmírné odhodlání kreslit podle vlastních představ a vkusu, což často znamenalo jít proti hlavnímu proudu. Taniguči se vyznačoval podrobnou, až přísně realistickou kresbou, jejímž prostřednictvím dokázal nesmírně precizně, avšak zároveň velmi citlivě zpodobnit nejen dramatickou akci, ale také momenty absolutní nečinnosti. Občas bylo až s podivem, jak svým uměřeným a neokázalým stylem zvládl vystihnout velice silné pohnutí a přimět čtenáře, aby si často zcela obyčejné a ničím nevynikající protagonisty upřímně zamilovali. Dobrým příkladem jsou mimo jiné hrdinové jeho komiksů Aruku hito (Muž na procházce, 1992), Inu o kau (Máme doma psa, 1991) či Kodoku no gurume (Osamělý labužník, 1994-2017) – naprosto všední lidé, jejichž každodenní život a potěšení z pěkné procházky, dobrého jídla či ze společnosti němé tváře se v Tanigučiho manze mění v působivý a hluboký příběh. Nic z toho se však neděje za cenu násilné dramatizace či zveličování. Tanigučiho jedinečné nadání totiž spočívalo v dokonalém vystihnutí poezie i prchavosti všedního okamžiku.

Samozřejmě však nelze říci, že by se Džiró Taniguči zarytě vyhýbal velkým a dramatickým příběhům. Naopak, mezi jeho nejoceňovanější díla patří horolezecké drama Kamigami no itadaki (Božské vrcholky, 2000-2003), které nakreslil podle románu známého spisovatele Bakua Jumemakury, s nímž dříve spolupracoval i na Garóden (1995-2006), manze ze světa profesionálního wrestlingu.

Mezi další Tanigučiho osvědčené spolupracovníky patřil i spisovatel Nacuo Sekikawa; jejich společné dílo snad nejlépe reprezentuje historický seriál Boččan no džidai (Za časů mladého pána, 1987-1996), jehož hrdinou je jeden z největších japonských literátů Nacume Sóseki (1867-1916). Tanigučiho a Sekikawovo napůl fiktivní ztvárnění životních osudů Sósekiho i mnoha dalších členů „bundanu“, tj. japonského literárního světa na přelomu 19. a 20. století, zůstává dodnes jedním z nejpozoruhodnějších japonských komiksů a právem oběma autorům vyneslo prestižní cenu Japonské asociace komiksových autorů (1993) a Cenu Osamua Tezuky (1998).

Taniguči byl jedním z umělců, kterých si japonská veřejnost překvapivě málo váží, a jejichž geniality si „zpětně“ všimne až poté, co se dotyčný proslaví v zahraničí. Ačkoliv získal v průběhu 90. let několik významných japonských komiksových cen, skutečnou hvězdou se stal až na přelomu tisíciletí, kdy si jej zamilovali francouzští čtenáři, které si mj. naklonil nejen spoluprací s legendárním Moebiem, s nímž stvořil kyberpunkový příběh IKARU (1997), ale též s otcem hnutí nouvelle manga Frédéricem Boiletem, z jejichž společné dílny vzešel komiks Tókjó wa boku no niwa (Tokio je mou zahradou, 1998). Úspěchy slavil zejména na festivalu v Angoulême, kde v roce 2001 získal jeho komiks Čiči no kojomi (Otcův deník, 1994) nominaci na hlavní cenu, a v roce 2003 zvítězil v kategorii nejlepší scénář působivým příběhem o cestě časem Harukana mači e (Vstříc vzdálenému městu, 1998). Velmi úspěšná byla i výše zmíněná horolezecká manga Kamigami no itadaki, jež získala nominaci na Ignatzovu cenu (2010) a Eisnerovu cenu (2014).

Potěšení z Tanigučiho mangy si ovšem mohli svého času dopřát i čeští čtenáři; polské nakladatelství Hanami u nás na sklonku prvního desetiletí vydalo jeho Knihu větru (Kaze no šó, 1992) a Nebeského orla (Ten no taka, 2001-2002). Oba komiksy ovšem patří k Tanigučiho méně známým dílům, avšak čtenáři lačnící po větších rybách mají možnost zapátrat v poměrně bohaté nabídce mangy přeložené do angličtiny, francouzštiny či němčiny.

S Džiróem Tanigučim odchází pozoruhodný člověk a komiksová legenda. Svým stylem vymykajícím se zažitým představám o manze bořil předsudky a zároveň dokázal zaujmout i čtenáře, kteří jinak komiksu příliš neholdují. Pouhé konstatování, že jej budeme citelně postrádat, ani zdaleka nevystihuje, kolik toho jeho odchodem japonský i světový komiks ztratil.


Džiró Taniguči, autor fotografie: Stephane Mahot, zdroj: Wikipedia

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *