Vítězný únor Karla Osohy: Komiksová cesta do mrazu sálá neobvyklou energií

RECENZE > Poslední svazek „televizní“ komiksové edice Češi s podtitulem 1948: Jak se KSČ chopila moci je výtvarně i scenáristicky původní, silné dílo. Srovnání s ostatními komiksovými díly televizního seriálu České století sice není cílem této recenze, ale z mnoha ohlasů je patrné, že se tady komiksový cyklus dočkal svého vrcholu.

Historik a publicista Pavel Kosatík (nar. 1962) napsal dialogový scénář velmi poučeně, zručně a bez hluchých míst, o dvě generace (případně o generaci 2.0) mladší student animace na UMPRUM Karel Osoha (nar. 1991) nakreslil a koloroval mohutné dílo o 118 stranách velmi nápaditě a promyšleně.

Žlutá, šedá, béžová
Nejprve barvy. Atmosféra února 1948 v komiksu ožívá velmi naléhavě. Osoha citlivým kolorováním od obálky do poslední strany vystihl kontrast energií bezradných, unavených demokratů a (a kdovíjakou mocí) nabitých, všeho schopných komunistů.

I když základní dějovou linku všichni známe, či přinejmenším tušíme, jak vše dopadne, komiks je plný překvapení. Vynikající Osohova kresba převádí do komiksu jinak nezkomiksovatelné – podstatná část děje se odehrává na schůzích a v kuloárech, a přesto komiks nenudí, dějově ani výtvarně. Autor kreslí úsporně, rychle, ale odbytého tam není zhola nic. Právě to schůzování prokládá mimoděkými a sdělnými minietudami. Například trhání květiny (kopretiny?) z vázy, „má mě Beneš rád nebo nemá mě rád?“. Jsou to mnohdy téměř nepostřehnutelné momenty, jako třeba falická scéna s párky, ale kdo je najde, toho zamrazí. Trochu škoda, že stránky nemají číslování a zmíněné příklady si musí najít každý sám. Ale aspoň je v tom trochu člověk ztracen, jako Beneš v pustých chodbách Hradu.

Tónování je tlumené, kalné, jako celá ta doba. Výtvarník přesně ví, co dělá. Na komunistických schůzích vykrývá pozadí světlou okrovou, tolik podobnou zdivu odporných schůzovacích místností, ale přeci jen teplou, sálající, neboť „karlínští kluci“ měli „zatopeno pod kotlem“. Naproti tomu u demokratů jsou barvy vybledlé, chladně beznadějné. I ten hradní svit lustrů u Beneše je studenější než u Klémy. A tohle vychládání jde celým dějem, až k šedi rezignace a smrti.

Symbolika se objeví i na dvou dvoustranách, vkládajících do děje jakési snové vidění (nebo snad záznam vnitřního stavu jedné z hlavních postav?). S dějem tyhle panely nesouvisejí, je to něco o zoufalé cestě mrazem, která československou společnost čeká. Snad jen ta zmučená tvář leccos napoví, respektive je podobná někomu dobře známému, kdo se tam vláčí kolem jakýchsi „Petrových kamenů“. Čarodějnické procesy nebyly daleko.

Na Superklému nikdo neměl
Pozornost zasluhuje obálka. Nad únorovými zasněženými střechami, které se v modré zimě choulí k sobě a nejraději by nic nevěděly a neviděly, se tyčí Klement Gottwald, z něhož vychází podivné světlo. Oranžovožlutá energie. Sám tam není, má tam ty, které si už přitáhl, a oni v mrazu vyšplhali na střechy. Ovšem prvoplánový pekelník to není, Gottwald vzdor všemu, co v knize zazní, není démonizován.

Naopak, má ve tváři něco jako úsměv, je snad i trochu sympatický. Amerika čumí, jak to Gottwald umí, skandovali tehdy dělníci. Obálka je inteligentní metaforou jistoty a převahy komunistů, a dokonce i vstřícnosti, s níž je část společnosti vítala. Zploštit to jen na diktaturu a zabíjení nelze, to si raději přečtěte satiru Jaroslava Žáka o osmačtyřicátém Konec starých časů. Ta kniha je sice satirou na osmačtyřicátý, komunisty zakázanou, ale ukazuje víc než kterákoli historická studie, proč to dopadlo, jak to dopadlo, a že se to nestalo náhodou.

Kosatík má dialogy pořádně napěchované, charakterizace postav je úsporně pronikavá, svůj sklon k historickému přeceňování politiky naopak drží pevně na uzdě.

Na vzduch, na mráz, na krev
No a pak se v komiksu objevuje mimořádně nápaditá vedlejší dějová linka, kterou si Osoha prosadil a vymyslel sám, a Kosatík mu nebránil, za což klobouk dolů. Možná kreslíř potřeboval ze schůzí na vzduch, a dobře udělal. Sleduje „šípácký“ příběh o vzniku-nevzniku jednoho mládežnického klubu. Kresba je místy geniální. Z provokatéra zamrazí, a i ti študáci jsou skuteční – žádné Rychlé šípy nebo Strážci, dokonce ani ne schematické typy, a přesto zapamatovatelné postavy. Živí lidé. Na vzduchu je mrazivo, a mladí žijí své drobné starosti v „poloprázdném“ světě, který bude brzy ještě prázdnější.

Jediným zdrojem zábavy byly tehdy hry na dvorcích a půdách, jediným luxusem kolo, většina děje se odehrává v samotě vnitrobloků. Čtenář je zpátky v únoru 1948, okolo poválečná chudoba, agresivita, ale i bystrost, naděje a chuť držet spolu. Vedlejší děj nakonec asi není vedlejší, má jen asi o 18 stran méně oproti hlavnímu příběhu „vítězného února“. Příběh dětí zůstane nedopovězen, a přitom by člověk tolik stál o to, dovědět se, jak si vedli ti, kterým svět nečekaně potemněl. Zableskne malá narážka, to když se konkurenční gang prohlásí za jediné STRÁŽCE pořádku, ale možná je to jen náhoda. Každopádně po syrovém boji s agresí ze čtveřice skutečný kolektiv vznikl. Možná ne pro klubové schůzky, ale pro život určitě.

Zřejmě nevyhnutelná je pro generaci 2.0 přítomnost magie. Kosatíkovi sluší, že se necukal, Osohovi, že ji pojal inteligentně, chvilkami spíš jako magický realismus. Třeba když Gottwald proměnami vizuálně upomínajícími na Francise Bacona ukazuje, jak moc vidí do hlav svých protivníků. On jim tam – čistě takticky – opravdu viděl. Čarování je zde jen literární funkcí moci a vlivu, nevykolejí děj do nereálných končin. V tom je komiks opravdu nový. Osoha se dotkne i dvojznačných citů, jež choval Gottwald k Benešovi, a přesně ukáže hru kočky s myší a dávkovanou agresi, která dovedla Gottwalda k převzetí moci ústavní cestou.

Možná trochu ruší, že se čtenář nemá možnost ověřit si jména mnoha postav. Jenže komu z mladých dnes něco řeknou jména Zápotocký, Ripka, Laušman. Takto surově hozeno, ber nebo neber, to má taky logiku. Kosatíkův scénář je výborný, netočí se jen kolem Beneše, i když mu to nedá a v jedné chvíli zopakuje svou permanentní ideu, že „Beneš je osudem této země“.

Dvě největší hlouposti českých dějin
Tou je spíše neuvěřitelná naivita elit a jejich státotvorná bezmoc. Tehdy selhali především strůjci nápadu s demisí, po defenestraci z roku 1618 druhé NEJVĚTŠÍ pitomosti českých dějin. Obě tyto manifestace zbrklosti, taktické nezralosti a slepoty by si zasloužily pomník, pěkně z kamene, aby to vydrželo. A defenestrace by měla mít památník před palácem Smiřických, tedy v podstatě u stejného komplexu, kde dnes máme parlament a kde se kdysi osudový krok tajně dohodl. Roztomilá náhodička. Ale to jen na okraj.

V komiksu dojde i na Gottwaldovu motivaci, byť je jen naťuknutá. V reálu hrál hlavní roli Gottwaldův nemanželský původ, touha vydrápat se nahoru, smazat hanbu, jednoznačně se pomstít. Dodalo mu to energii vpravdě nadlidskou, i když my zpětně vidíme, že i ta největší síla (naštěstí) pomine. Za pouhých pět let byl kouzelník Gottwald pod drnem, Zápotocký za necelých devět. Inu, jak chlap pije…

Suma sumárum, Kosatíkův a Osohův komiks je skvělé dílo, a i když práce muselo být moc a peněz nejspíš málo. Ale ocenění zasluhuje zejména Osoha, dal do toho opravdu hodně. Nechce se mi říct maximum, protože to ho v profesním životě teprve čeká.

Češi 1948 #4: Jak se KSČ chopila moci
scénář: Pavel Kosatík, kresba: Karel Osoha
Mladá fronta, 2016, 128 stran, 299 Kč
záznam v ComicsDB

One thought on “Vítězný únor Karla Osohy: Komiksová cesta do mrazu sálá neobvyklou energií”

  1. Recenzi jsem četl už před časem, ale přesto si zaslouží poděkování za kvalitní rozbor!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *