Vějíř a š! – dvojnásobná nálož světové mangy

kusir_uvod

RECENZE > Pravé japonské mangy je v poslední době na našich knihkupeckých pultech poměrně dost, ale kromě toho mají domácí čtenáři pravidelně k dispozici i přísun „české mangy“ v podobě sborníku Vějíř, který se letos dočkal už osmého pokračování. Protože však recenze této nejdůležitějšího platformy originální české mangy bývají rok od roku jednotvárnější, oživíme je tentokrát ještě krátkým zhodnocením lotyšské antologie š!, jejíž pětadvacáté číslo je věnováno právě světovým autorům ovlivněným japonským komiksem.

Osmý Vějíř nepřekvapí
Jak již bylo mnohokrát řečeno v jiných recenzích sborníku Vějíř, nejaponští tvůrci „domácí mangy“ se většinou nechávají inspirovat mainstreamovým vizuálním stylem – zejména typickým designem postav, specifickou skladbou rámečků či využíváním zvukových efektů – což je zároveň lákadlo pro čtenáře chtivé mangy, ale zároveň to může být i kamenem úrazu, jelikož výsledek nezřídka působí nepřirozeně a prkenně. Mnozí z vějířovských přispěvatelů by o tom ostatně mohli vyprávět; téměř každé číslo obsahuje několik typických ukázek nezvládnutých pokusů o osedlání různých výše zmíněných prvků, které v očích západních čtenářů tvoří z komiksu mangu. V pořadí již osmý Vějíř není v tomto ohledu výjimkou a navíc oproti předchozím dvěma trpí jednou výraznou vadou – chybí mu výrazně dobrý příspěvek, jaké v minulých letech poskytovali např. bratři Tesařové nebo Suwi, kteří bohužel tentokrát na seznamu autorů nefigurují.

Většina příběhů je po vizuální i příběhové stránce přinejlepším průměrná, žádný vyloženě nenadchne ani neohromí, a na první pohled dobrý dojem je často pokažen nějakým výraznějším nedostatkem. Dobrým příkladem je Duchobraní dua Luc & Špendla, které je z výtvarného hlediska celkem vydařené, zejména díky nápadité kompozici rámečků, ale scénář místy drhne a humor vyznívá hodně nuceně. Podobně je na tom i hmyzí parodie na žánr mahó šódžo Mahó kemuši psyché od DanaQ a Kazumaki, která je sice nepochybně dobře nakreslená a originální, ale místo smíchu vyvolá v nejlepším případě jen velmi mírně pobavené ušklíbnutí. Nejinak si vedou i příběhy Psycholog pro příšery od Dyamirity a Nezvaní Jana „Arenotha“ Vohlídala – vizuálně vypadají dobře, ale na kráse jim ubírají křečovitý humor, nepříliš přirozené dialogy i rozpačité použití zvukových efektů. Tradičně nejslabší jsou pak jonkomy, tentokrát zastoupené sériemi Straight, TWiiNKOMY a Napsáno (ne)reálným životem, z nichž asi nejlépe vychází strip Kulatý kartáč je čiré zlo. Možná i proto, že na rozdíl od těch ostatních těží z poměrně běžné životní situace a nikoliv z momentek fanovského života, které nemají velkou šanci oslovit někoho jiného než zasvěcené, a to ještě kdo ví jestli.

Přesto se i v tomto Vějíři najdou zdařilé kousky – úvodní příběh Zatoulaná od autorské trojice Shinji, Janiko & Hayath a závěrečný Ve stínu svitu měsíce od DanaQ a Míši Srovnalové nabízejí solidní zápletku i vizuální zpracování, stejně jako zcela profesionálně působící Útěk aneb vznik Holo-no-idů z pera Tomáše Salvy. Belle Morte od Máry & Kamily je z výtvarného hlediska nápaditě pojatá, a podobně sympaticky a originálně působí i Padající hvězda od Žebrovníka. Zbožná kočka autora Abbeho sice nedisponuje původním scénářem, zato se však může pochlubit delikátně jemnou kresbou a pěkně zvládnutou kompozicí. Velmi dobře je zpracovaná i Návštěva, variace na klasický kaidan z pera Filipa Tichého, který jako jeden z mála autorů využil japonských reálií. Díky těmto příspěvkům je osmý Vějíř solidní sbírkou, která sice výrazně nenadchne, ale ani smrtelně neurazí.

kuš! se nedá umlčet
Lotyšské nakladatelství kuš! komikss si klade obdivuhodný cíl vzkřísit v Lotyšsku zájem o světový i domácí komiks, a zároveň představit světu lotyšské komiksové umělce. Mezi jeho osvětovou činnost přitom kromě pořádání přednášek a výstav patří i vydávání komiksových publikací, mj. řady kapesních monotematických sbírek š!, zohledňujících světovou komiksovou scénu ve vší její rozmanitosti – jedno číslo je věnováno výhradně dadaismu, další zase komiksu pojednávajícímu o kočkách, jiné zase komiksu o hudbě či matematice. Nás ovšem zajímá v pořadí pětadvacáté číslo zvané „Gaijin Mangaka“ (dosl. „cizozemští autoři mangy“), kde dalo nakladatelství prostor autorům, kteří sice pochází ze tří různých kontinentů, ale spojuje je láska k japonskému komiksu, jenž také výrazným způsobem ovlivnil jejich styl.

Na první pohled je jasné, že š! bere svůj úkol vážně a nepustí si k tělu jen tak někoho – všech patnáct autorů, vesměs mladých umělců z celé Evropy a obou Amerik, se komiksu věnuje profesionálně a z jejich krátkých profilů lze vyčíst úctyhodný seznam publikační činnosti. Sbírka je rovněž obohacena o fundovanou předmluvu Paula Gravetta, známého komiksového historika a autora mnoha knih o komikse, mj. i u nás dostupné antologie 1001 komiksů, které musíte přečíst, než zemřete. Gravett ovšem ve své krátké eseji čtenáře seznamuje s očividným, totiž že většina z přispěvatelů se zhlédla v tvorbě charakteristické pro magazín Garo. Tento dnes již zaniklý časopis, sloužil v letech 1964-2002 jako platforma pro avantgardní mangu, sdružoval takové zásadní autory, jakými byli Jošihito Tacumi, Sanpei Širato, Jošiharu Cuge, King Terry či Suehiro Maruo. K jejich odkazu se hlásí většina autorů antologie Gaijin Mangaka a je to skutečně vidět – všech patnáct příběhů se vyznačuje sofistikovaným výtvarným pojetím a bizarními zápletkami, které však místy hraničí až s nesrozumitelností. Hned první příběh nazvaný Don’t Touch This Gamela z pera milánského umělce Vincenza Filosy připomene surrealisticky depresivní výtvory Jošiharua Cugeho, zatímco v pořadí druhý příspěvek Fool of Memory od chicagského rodáka Bena Marcuse evokuje groteskní příběhy Suehira Marua, obzvláště pak Saraba Šówa (Sbohem, éro Šówa, 1989). Při pohledu na bizarní čmáranici Untitled od amerického kreslíře Mickeyho Zacchilliho či na krátký strip Banana Unicorn od Švýcara Königa Lü Q se čtenáři zase nemůže nevybavit proslulý styl heta-uma založený na záměrně nevzhledné kresbě, jímž na stránkách Garo proslul například King Terry. A komu by snad takováto prudce avantgardní díla nebyla vhod, může si spravit chuť třeba příspěvkem Lapse od GG, vizuálně krásným příběhem beze slov, jehož jednoduchá linka a působivý kontrast černé, bílé a červené velmi zřetelně ukazuje na autorovu zálibu v tvorbě Seiičiho Hajašiho. Poněkud stranou „garovské“ inspirace pak stojí komiks Domestic Scene Glorie Rivery, jehož jemná kresba, tlumené barvy a přemýšlivě pojaté téma lidské sexuality ukazují spíše na vliv některé autorky ze skupiny Čtyřiadvacátnic, které v 70. letech stály za obrodou mangy pro dívky.

Silná inspirace konkrétními autory však neznamená, že by komiksy 25. vydání š! působily jako neoriginální napodobeniny – naopak jde o působivou přehlídku děl, která jsou i přes nespornou inspiraci japonským komiksem velmi svá. Podtrženo a sečteno, š! nabízí našim čtenářům docela jinou „mangu“ než obvykle vídáme na stránkách Vějíře, jehož přispěvatelé častěji tíhnou spíše k mainstreamu, a v avantgardě si příliš nelibují.

Kdo z koho?
Na rovinu je třeba říci, že nemá cenu srovnávat, která z těchto dvou publikací je „lepší“. Je nabíledni, že Vějíř by se ocitl v pozici outsidera, jelikož jeho přispěvatelé jsou ponejvíce nadšení amatéři, a občanské sdružení Kobuta, které za Vějířem již mnoho let věrně stojí, samozřejmě nemá takové prostředky a možnosti jako nakladatelství kuš! komikss. Obě publikace navíc cílí na odlišné publikum – š! je v dobrém (i špatném) slova smyslu velmi avantgardní a jako takové imponuje spíše umělečtěji zaměřeným čtenářům, zatímco Vějíř nabízí rozmanitost co do stylů i kvality provedení, a jeho přispěvatelé myslí spíše na to, jak sebe i své publikum pobavit.

Nic nám však nebrání v tom, abychom zdůraznili, co mají obě tyto sbírky společné: úžasné nadšení pro japonský komiks a obdivuhodnou ochotu nechat se k rozvití vlastního stylu inspirovat vzdálenou kulturou. Jak podotýká Paul Gravett ve své předmluvě, autoři š! přiznávají, že bez mangy by byli docela jinými kreslíři, a to samé bezpochyby platí i o všech minulých a současných přispěvatelích Vějíře.

Vějíř 2016 – Sborník české mangy
autoři: různí
Kobuta, 2016, 224 stran, 159 Kč
záznam v ComicsDB

š! #25 ‚Gaijin Mangaka‘
autoři: různí
kuš! komikss, 2016, 164 stran, 13,95 $

Ukázky z Vějíře
vej_obal

v_1

v_2

v_3

v_4

v_5

Ukázky z š!
s_obal

s_1

s_2

s_3

s_4

s_5

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *