Tokijský ghúl je temná fantasy s emo implantáty

tokijo_uvod

RECENZE > Manze se na českém komiksovém trhu snad konečně začíná dařit a důkazem je i to, že Nakladatelství Crew přichází tento podzim s novou, celkově již sedmou sérií ze své „japonské“ řady. Je jí Tokijský ghúl od Suie Išidy a jak název napovídá, jde v něm hlavně o záhrobní stvůry, které se živí lidským masem. Jednou z nich se (samozřejmě proti své vůli) stane vysokoškolák Ken Kaneki, kterému po nehodě transplantují orgány ženského ghúla. Není ještě tak úplně nemrtvým, ale už také není člověkem a žít mezi dvěma světy není žádný med. V první knize ho ale hlavně trápí hlad.

Ghúlové jsou bytosti z arabského folkloru. V starých příbězích přebývají na hřbitovech, vyhrabávají hroby a požírají mrtvoly. Teprve v moderních hororech získávají podobu nemrtvých, kteří ale narozdíl od zombíků umí racionálně uvažovat. V Išidově manze ghúlové opustili záhrobní lokace, nenápadně zabydlili lidský svět a rozdělili si ho na rajóny, z nichž si čas od času vyberou nějakého nešťastníka a pochutnají si na jeho mase. Ken Kaneki měl tu smůlu, že si ho k obědu vyhlédla krásná Rize, ale sotva na něj zaútočila, spadla na ně oba traverza. Rize nepomohly ani ghúlovské schopnosti rychlé regenerace, Ken přežil, ale jen s pomocí transplantovaných orgánů, které doktoři použili z mrtvé dívky. Jak se ukáže, byl to trochu danajský dar, v Kenovi se totiž probudí ghúlské choutky po lidském mase.

Tokijský ghúl vycházel v letech 2011 až 2014 v týdeníku Šukan jangu džanpu, následně pak byl sebrán do čtrnácti knih. Jejich celkové prodeje čítají osmnáct milionů kusů, příběh se dočkal románové i anime adaptace a na příští rok se chystá i celovečerní film. To všechno svědčí o tom, že Išida trefil hned svým prvním autorským pokusem desítku. Když vloni v USA vyšel první díl série, porazil v měsíčním prodejním přehledu New York Times i Naruta nebo Útok titánů (čtěte recenzi Útok titánů budou žrát i čeští čtenáři). Základní kostra příběhu je přitom jak vystřižená z receptáře na klasický příběh z manga knihovničky. Vezmětě trochu jalového teenagera, který právě začal studovat na vysoké škole a postavte ho do situace, kdy se musí vyrovnat sám se sebou a svojí jinakostí. Že je to zrovna transformace v nemrtvého démona? Holt, život před nás staví různé zkoušky.

Ken Kaneki má samozřejmě trochu potíže s přijetím své nové kabinalské identity, ale kručící žaludek rozhodne za něj. Naštěstí jsou tu ghúlové z kavárny Anteiku, kteří se ho ujmou a jsou ochotní mu pomoci s rozkoukáním se v novém světě. V první knize se také potkáme s dalšími obyvateli podsvětí – dívkou Tóko i protivným seladonem Nišikim Nišio, který chodí náhodou na tu stejnou školu jako Ken. Jejich střety v obou světěch (v tom lidském i ghúlovském) slibují zápletky do dalších dílů.

Jeden horrorový prvek Tokijského ghúla je pro českého čtenáře bohužel trochu ztracený v kulturních odlišnostech. Japonci mají totiž závažné náboženské problémy s transplantacemi lidských orgánů. Šintoismus, tedy tradiční přírodní náboženství, které spolu s buddhismem tvoří páteř japonské kultury, považuje smrt za nečistou a jakékoliv nakládání s orgány mrtvého člověka jsou pro ni krajně problematické. I proto je počet transplantací v zemi výrazně nižší než na západě. Děsivý prvek nákazy zanesené do Kanekiho těla s orgány dívky proto rezonuje u japonských čtenářů ještě silněji než u nás. (Podobné téma už zpracoval v polovině devadesátých let horrorový bestseller Parasaito Ivu – Předvečer parazitů od Hideaki Seny.)

Kooexistence dvou entit v jednom těle připomene slavnou horrorovou mangu z konce osmdesátých let Kiseidžú (Parazit) Hitošiho Iwaakiho, v níž sedmnáctiletý mladík Šiničim musí sdílet své tělo s mimozemským parazitem. I boje s rychle vymršťovanými chapadly vlastně vypadají v obou mangách celkem podobně. Rozdíl mezi Šiničim z Parazita a Kenem Kanekim z Ghúla pěkně ukazuje, kam se za čtvrtstoletí posunul (nejen) v Japonsku horror. Samozřejmě, že i tady se hodně bojuje (a bude ještě více v dalších dílech), Tokijský ghúl ale v první knize řeší hlavně emoce hlavního hrdiny, jeho pochybnosti a stesky. Že se z hromádky neštěstí nakonec zrodí skutečný hrdina je více než jasné, první kniha je ale víc „emo“ než by čtenář od dark fantasy žánru čekal.

Tokijský ghúl odstartuje v první knize svoji ságu velmi svižně a stránky budete otáčet jako o závod. O žádnou revoluci na poli japonského komiksu se sice nejedná, ale spektrum vydávané mangy v češtině rozhodně rozšiřuje o něco dospělejší příběhy (antologie Šukan jangu džanpu patří do kategorie seinen pro čtenářskou skupinu osmnáct plus). Pro českého čtenáře bude zajímavé srovnání s horrory Džundžiho Itóa, kterému Crew chystá příští rok vydat krátkou sérii Gyo. Itův svět bizarních mutací je trochu jiná manga než ta, která přichází z mainstreamových týdeníků s přísnými editory a obřími prodeji.

Tokijský ghúl #01
autor: Sui Išida
Crew, 2016, 226 stran, 199 Kč
záznam v ComicsDB

tokijo_obal

tokijo_str192_l

tokijo_str193_l

tokijo_str195_l

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *