Síla křehkosti. Černá orchidej ukazuje, co v osmdesátých letech viselo ve vzduchu

blackorch_uvod

RECENZE > Na jaře 1986 explodoval Černobyl a svět zažil jednu z nejhorších jaderných havárií a ekologických katastrof. O dva roky později začali Britové Neil Gaiman a Dave McKean vydávat u amerického DC trojdílnou komiksovou sérii Černá orchidej, jejíž protagonistka by docela dobře mohla zosobňovat křehkost přírody tváří v tvář devastující lidské civilizaci. Ukázali, že superhrdina (superhrdinka) může být bytostí éterickou, vzdušnou, lehounkou a jemnou jako okvětní lístek. A že přitom nic neztratí ze své působivosti a síly. Ostatně z podobné melancholie je utkán i jiný projekt DC – kultovní Sandman, jímž se Gaiman jako komiksový scenárista asi nejvíc proslavil.

Není jednoduché příběh Černé orchideje jednoznačně uchopit, stejně jako není jednoduché vyprávět sen. Tenhle komiks po vás chce opravdu pečlivé – nebo ještě lépe, opakované – čtení, abyste mu přišli na kloub. Nejde jen o to, že porozumění komplikují vrstevnatý děj, retrospektivy a náladové pasáže, které nelze vyjádřit jazykem. Zásadní je i celková magická atmosféra díla, pohrávající si s identitou některých postav a jejich (ne)zaměnitelností.

Pod mikroskopem
Podobně jako Alan Moore v Bažináčovi oživil Gaiman v Černé orchideji starší hrdinku komiksového univerza DC a vdechl zcela nový život mytologii, jež je s ní spojena. Jeho létající žena-rostlina, která vznikla z genetické informace Susan Lindenové, zavražděné svým kriminálnickým manželem, infiltruje zločineckou korporaci; na samém začátku příběhu je však prozrazena a zabita.

Brutální událost přivede k vědomí další „rostlinoženu“, vegetující společně se svými sestrami ve skleníku tak trochu frankensteinovského botanika a ekologa Philipa Sylvaina. Také on je později zabit a skleník zničen, přežije pouze mladičká Suzy, k níž Černou orchidej č. 2 poutá mateřský cit. Začíná hon mafiánské organizace na dvě fialové přírodní bytosti, vznášející se v tyrkysovém povětří, který ze Spojených států vede až do chlorofylově zelených pralesů Amazonie.

Právě užití nezvyklých barevných odstínů a vůbec velmi promyšlená McKeanova práce s barvami dodává tomuto komiksu nepřekonatelný emocionální náboj (stačí jediným pohledem porovnat s Černou orchidejí z 90. let v sešitovkách od jiných autorů). McKean nepoužívá barvy mechanicky, ale šetří s nimi a nechává je promlouvat ke zdůraznění akce, výstřelu, exprese, hluku, výkřiku… Navíc volí náročné kompoziční řešení, když panely kreslí úzké a orientuje je na výšku, takže připomínají skleněné destičky pod mikroskop.

McKean se zatím ještě neuchyluje k montážím a fotomontážím, které z něj o pár let později udělají komiksovou i obálkářskou hvězdu první velikosti, ale už si pro to chystá půdu. Fixírkou vyfoukává kropenaté plochy, které evokují rostlinné tkáně, žilkování listů či buněčné struktury, z nichž tváře postav vystupují, jako by se vždy znovu a znovu rodily. Hledá cesty, jak zachytit v komiksu zvuk, resp. hudbu, a tak namísto užití tradičních, banálních značek (noty, linky) vsouvá mezi panely pohled na otáčející se gramofonovou desku. V této souvislosti je však nutno poznamenat, že české vydání tu zakouší své vlastní možnosti – český překlad textu Sinatrovy písně American Beauty Rose nebo These Foolish Things zpívané Billie Holiday nikdy nezastoupí originál, okamžitě rozpoznatelný podle prvních slov první sloky.

Supervědomí a Moucha
V příběhu rostlinných žen, které odsuzují násilí a jejichž hlavním úkolem je chránit, nikoliv ničit, i kdyby měly čelit padouchům sebevyššího řádu, nalézáme jednu z nejvýraznějších dobových polemik se superhrdinskou tradicí. Celou věc navíc posiluje fakt, že v sérii se objeví i známí obyvatelé univerza DC, jako je Batman, Bažináč nebo třeba ekoteroristka Poison Ivy.

V Černé orchideji totiž není důležitá akce, ale sebepoznání. „Co jsem?“ ptá se křehká květina, a teprve když pochopí vlastní kořeny a napojí se na globální „supervědomí“, začne být silná – a neporazitelná. Ekologický motiv společně s mateřským ochranitelským instinktem představují zásadní významové prvky díla, byť nejsou čtenáři servírovány napřímo, ale lehce, jako semínka v chvějivém vzduchu. Gaiman s McKeanem moc dobře vědí, že doslovnost by setřela jejich dílu pel.

Černou orchidej lze jistě číst v tomto duchu – jako poselství o době, kdy se upevňovala moc korporací a paralelně rostla zelená hnutí. Je to však také příběh o existenciálním rozměru násilí, které proměňuje naše vnímání, naše těla a naši realitu. V osmdesátých letech něco takového zkrátka viselo ve vzduchu. Vzpomeňte si na Cronenbergovu Mouchu nebo Videodrome.

Černá orchidej
Scénář: Neil Gaiman, kresba: Dave McKean
Crew, 2014, 180 stran, 599 Kč
záznam v ComicsDB

blackorch_obal

blackorch01

blackorch02

blackorch03

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *