Připravili Tomáš Prokůpek a Milan Krejčí

RECENZE: Český komiks už delší čas prožívá období intenzivního sebeuvědomování, stále zde ale chybí seriózní publikace mapující jeho dějiny. Snaha o vydání podobné knihy už by si přitom pomalu zasloužila sepsání vlastní historie.

Průkopnicí na tomto poli je Olga Bezděková, která měla v roce 1989 vydat v nakladatelství Albatros dvoudílnou práci Kreslený seriál – u nás doma. Sametová revoluce s sebou nicméně přinesla tolik změn, že paradoxně zapříčinila i zrušení záslužného vydavatelského počinu, takže autorka pouze otiskla vybrané pasáže v týdeníku Svět v obrazech (1990) a slovenském periodiku Bublinky (1992).

Nová výrazná vlna zájmu o dějiny českého komiksu se zvedla v posledních letech. Jejich sepsání ohlašoval Milan Kruml, autor nešťastné knihy Comics: Stručné dějiny; neexistují ovšem žádné další zprávy, že by se skutečně pustil do díla. Historička umění Helena Diesing už má přes dva roky hotový rukopis Český komiks první poloviny 20. století, který měla v roce 2010 vypravit do světa Academia. Bohužel však došlo k neshodám mezi autorkou a nakladatelem, proto se vydání knihy prozatím odkládá.

Na scénu se dokonce pokusila vrátit Olga Bezděková, ovšem i její snaha doplnit a publikovat svůj starší text pro tuto chvíli skončila nezdarem. „Akademické“ dějiny českého komiksu vznikají pod patronátem AV ČR, svou verzi historie českého komiksu sepisuje americký vysokoškolský pedagog José Alaniz a je dost dobře možné, že se rodí i další podobné projekty – ve všech případech se ale jedná o publikace, na které si nejspíš ještě chvíli počkáme.

PRVNÍ POKUS

Existující vakuum (kromě Saudkovy monografie) do jisté míry zaplňuje jen publikace, která vyšla na podzim 2010 a nese titul Encyklopedie komiksu v Československu 1945–1989. Už při prvním prolistování se ovšem potenciální čtenář zarazí – název je zavádějící a kniha, aniž by o tom byla zmínka někde na titulu, ve skutečnosti představuje toliko první díl plánované série. Obsahuje pouze přehled seriálů z časopisu ABC, které vycházely v období 1957–1990. A při podrobnějším prostudování se vynořuje řada dalších problémů.

Autorům Josefu Ládkovi a Robertu Pavelkovi nelze upřít zapálenou snahu ani velké vynaložené úsilí. Pročetli všechny seriály, které se v ABC objevily, pečlivě je srovnali se všemi pozdějšími reedicemi, prostudovali všechny knižní předlohy, které byly do seriálů v ABC adaptovány, vzali si k ruce paměti Vlastislava Tomana, dlouholetého šéfredaktora ABC, a setkali se i s dalšími autory. Naneštěstí jim však nohy podráží nezkušenost s přípravou podobného typu publikace. To se projevuje jak absencí kritického odstupu od tématu, jež je dána jejich ryze fanouškovským zázemím, tak problematickým nakládáním s prameny i celkovou neschopností podobně rozsáhlý a ambiciózní projekt přiměřeně koncepčně uchopit.

Než se pustíme do detailnějšího rozboru, je potřeba zdůraznit, že značná část viny padá na nakladatelství XYZ, které zásadním způsobem selhalo a zcela odbylo redakční práci. Z knihy čiší, že její obsah byl vydavateli fakticky lhostejný a že k ní přistoupil jako k produktu, kterým se nemusí příliš zaobírat – hlavně, aby se prodal. To vedle názvu, který lze těžko vnímat jinak než jako záměrné matení zákazníků, dokládá skutečnost, že knize nezajistil odbornou ani adekvátní jazykovou korekturu (jejich absenci prokážeme dále v textu).

MOTIVACE A KONCEPCE

O problémovém přístupu autorů si lze udělat přesný obrázek již z úvodu, který má zřetelně ublížený tón. Autoři zde píší, že hlavním impulsem k sepsání encyklopedie byla práce (nikoli disertační, jak mylně uvádějí, ale absolventská) Tomáše Hibiho Matějíčka Generace 1989 českého komiksu, v níž je období před sametovou revolucí stručně shrnuto konstatováním, že „komiksy u nás někdy vycházely a jindy prostě ne.“ (str. 9) Matějíčkův komentář je však zcela neutrální a nelze jej zpochybnit – například na sklonku druhé světové války nebo na počátku 50. let v českých zemích žádné komiksy skutečně otiskovány nebyly. Proto je těžké porozumět tomu, proč se autorů tolik dotklo, že Matějíček ve své práci o komiksu po roce 1989 nic nepíše o jiných, jim osobně bližších historických etapách.

Následně podkládají údajné přehlížení poválečného komiksu jediným dalším příkladem – agenturní zprávou o smrti Ljuby Štíplové, u které ovšem nijak nepřekvapuje povrchnost, jež je v daném formátu zcela běžná. Při nezaujatém pohledu na aktuální reedice Čtyřlístku, Saudka, Kruma, Scheka i všech dalších klasiků se přitom naopak zdá, že k přehlížení kvalitních titulů z minulosti zde určitě nedochází.

V úvodu rovněž chybí některé náležitosti, které by měl podobný text standardně obsahovat. Při vymezování hranic komiksu autoři docházejí k závěru, že dvě jim známé definice jsou příliš obecné, a tak komiks vlastně definovat není možné (pouze vyřazují fotokomiks, protože do komiksu jej podle jejich názoru nepodloženého žádnými argumenty „opravdu řadit nelze“). U řady hesel pak autoři opakovaně nadhazují, že je otázka, jestli dané dílo do komiksu patří. A jejich doprovodné úvahy často mají nechtěně komickou podobu.

MIMO REALITU

Jako když u seriálu Profesor Filutek praví: „Na nich [příbězích profesora Filutka] nejlépe můžeme rozvinout debatu, zda ony krátké, nejčastěji tříobrázkové stripy jsou jen vtipem, nebo komiksovým příběhem.“ A ona „rozvíjená debata“ potom má podobu jediné navazující věty: „Přiznáváme, že v tomto případě převážil věhlas tohoto neumdlévajícího důchodce, jemuž autor laskavě propůjčil titul profesora.“ (str. 24) Jinde chybějící definice způsobuje, že jsou v knize jako výtvory „inklinující ke komiksu“ či stripy prezentovány ukázky, které očividně nesplňují ani ten úplně nejobecnější požadavek na sekvenčnost – viz Nepraktova dílka složená z nenavazujících jednopanelových kreslených vtipů (str. 225).

V úvodu je dále nastíněna koncepce celé encyklopedické série – autoři chtějí mapovat všechna česká periodika (kupodivu ne slovenská, i když je v názvu publikace řeč o Československu) a v nich všechny pokusy o vyprávění v obrázcích. Zjevně však sami netuší, jak velké množství seriálů zde v dané době vycházelo. Jejich „střízlivý odhad“, že na pokrytí takto bezbřehého prostoru jim bude stačit „pět až šest publikací“, je zcela mimo realitu – ve skutečnosti by jim nestačilo ani patnáct podobně pojatých knih. Navíc nikoho ze zainteresovaných nejspíš nenapadlo, že po vytěžení nejatraktivnějšího ABC bude každý další svazek méně prodejný.

S velkou pravděpodobností se proto rýsuje totožný vývoj jako u Velkých knih komiksů ABC – zatímco první část byla naplněna nejznámějšími příběhy a prodávala se slušně, čtvrtý díl skončil hluboko v červených číslech, protože už příliš lidí nezajímal.

Bezprecedentní je pak i prohlášení, kterým celý úvod končí – kdo by prý chtěl knihu podrobit ostřejší kritice, nechť si podobnou publikaci nejdříve zkusí sepsat sám.

Pokračování příště… což znamená zítra